Edward Snowden byl bývalý americký zpravodajský pracovník, který v roce 2013 odhalil rozsáhlý sledovací program americké vlády, nazvaný PRISM. Program umožňoval americkým zpravodajským službám sledovat elektronickou komunikaci, jako jsou e-maily, textové zprávy a telefonní hovory, nejen v USA, ale i v zahraničí.
Snowden pracoval pro National Security Agency (NSA) a měl přístup k velkému množství tajných dokumentů. Při svém odchodu z pracovního místa stáhl velké množství tajných dokumentů, které později zveřejnil v médiích.
Tajné dokumenty, které Snowden zveřejnil, odhalily nelegální sledování a sběr osobních informací o milionech lidí po celém světě, včetně občanů USA. Dokumenty také ukázaly, že mnoho internetových společností, jako například Google, Yahoo a Facebook, spolupracovalo se zpravodajskými službami a umožňovalo jim přístup k informacím o svých uživatelích. Tato odhalení vyvolala velký rozruch a debaty o ochraně soukromí a právech jednotlivců na internetu.
Odhalení Edwarda Snowdena také odstartovala diskuse o tom, zda jsou takové sledovací programy oprávněné a zda jsou v souladu se základními právy a svobodami. Snowdenova kritika zpravodajských programů vyvolala diskuse o právech na soukromí, svobodě projevu a právu na informace.
Jeho kroky vedly k obvinění z vlastizrady ze strany americké vlády a musel uprchnout z USA. Zůstal na útěku a žil v Moskvě, kde získal azyl.
Snowdenovy odhalení vedly k několika reformám v oblasti zpravodajských programů a zákonů týkajících se soukromí a svobod. Například v roce 2015 byl přijat USA Freedom Act, který omezil pravomoci zpravodajských služeb a zároveň ustanovil více kontrol a vyváženosti při sledování elektronické komunikace.
Edward Snowden zůstává kontroverzní postavou a jeho kroky jsou stále předmětem diskusí a debat. Někteří ho označují za zrádce, jiní ho považují za hrdinu a obhájce práv na soukromí a svobodu projevu.
Tajné dokumenty, které zveřejnil Edward Snowden, ukázaly, že americké zpravodajské služby, jako je NSA a CIA, provádějí rozsáhlé sledování elektronické komunikace, včetně e-mailů, textových zpráv, telefonních hovorů, sociálních sítí a dalších online aktivit. Programy sledování se týkají jak občanů USA, tak i zahraničních občanů.
Mezi nejkontroverznější programy patřil PRISM, který byl založen na spolupráci mezi NSA a některými velkými internetovými společnostmi, jako jsou Google, Yahoo, Facebook a další. Program umožňoval NSA přístup k osobním informacím uživatelů těchto společností, včetně e-mailů, fotografií, videí a dokumentů. NSA také využívala program XKeyscore, který umožňoval hledat a analyzovat data z mnoha zdrojů, včetně internetových vyhledávačů, sociálních sítí a e-mailových služeb.
Snowdenovy dokumenty také odhalily, že NSA provádí rozsáhlé sledování telefonních hovorů, včetně sběru telefonních záznamů a metadat. Programy jako Boundless Informant umožňovaly zpravodajským službám sledovat, kolik dat bylo shromážděno a odkud pochází.
Další zveřejněné informace se týkaly spolupráce mezi NSA a zahraničními zpravodajskými službami, včetně Velké Británie a Kanady. Tyto informace ukázaly, že americké zpravodajské služby sdílejí informace s ostatními zeměmi a spolupracují při sledování a sběru dat.
Celkově Snowdenovy dokumenty odhalily rozsáhlý a nelegální sledovací program, který byl prováděn bez souhlasu a vědomí občanů. Tyto informace vedly k značnému rozruchu a debatám o ochraně soukromí, svobodě projevu a právu na informace.
Označení Edwarda Snowdena za vlastizradce je velmi kontroverzní a mnozí lidé ho považují spíše za obhájce svobody a ochránce lidských práv. Nicméně, americká vláda ho stíhala právě za to, že zveřejnil tajné informace o pravidlech a postupech amerických zpravodajských služeb, což bylo v rozporu s americkým zákonem. Snowden se brání tím, že jednal z vlastního přesvědčení, aby upozornil na nelegální a neetické praktiky, které byly realizovány bez vědomí a souhlasu občanů.
Co se týká sledování zahraničních osob, Snowdenovy dokumenty ukázaly, že americké zpravodajské služby sledovaly širokou škálu cílů, včetně zahraničních vlád, občanů a organizací. Mezi sledované cíle patřily i země, jako například Německo, Brazílie, Mexiko, Francie a Španělsko. Sledování zahraničních osob a vlád vyvolalo kritiku ze strany mnoha zemí, včetně Evropské unie, která se domáhala vysvětlení a záruky, že takové sledování nebude pokračovat.
