„Krvavá Lída“ aneb Justiční vrah Milady Horákové

Ještě, když jsem byl dopisovatelem západoberlínského rozhlasu SFB, zavolal si mě jednoho dne do redakce šéfredaktor Erhard Jacob, řka: “Jak se jmenoval český protějšek Hildy Benjaminové v politických procesech ČSR?” Odpověděl jsem bez váhání: “Ludmila Brožová Polednová!” Šéfredaktor zakýval hlavou: “Napište mi o tom pár řádek. Potřebuji to zítra do vysílání!…”

Aby byl český čtenář v obraze: Hilde Benjaminová (1902 – 1989) byla východoněmeckým justičním vrahem v době existence NDR. Přezdívalo se jí “krvavá Hilde” a jako soudkyně má na svědomí celou řadu justičních vražd v politických procesech tzv. “demokratického Německa.” Za své činy nikdy nebyla souzena, neboť zemřela před pádem Berlínské zdi.

Jejím protějškem v ČSR byl justiční vrah Ludmila Brožová Polednová, která má na svědomí rovněž celou řadu poprav politických oponentů – včetně JUDr. Milady Horákové. Rozdíl je pouze v tom, že Benjaminová byla soudkyně a Brožová Polednová byla prokurátorkou. Soudně vraždit se ovšem dá tak, jako tak – o čemž nás dějiny spolehlivě poučují. Zdali se obě vražedkyně a současně vzorné matky, osobně znaly, nelze z archivních pramenů dokázat…

Ludmila (zvaná “Lída”) Brožová Polednová zemřela dne 15.01. 2015 ve věku 93 let. Na rozdíl od svého německého protějšku se nakrátko za mříže dostala. Tak jako Němci nazvali Benjaminovou “krvavá Hilde” (někdy též “rudá gilotina”), zcela bez zábran lze označit Brožovou Polednovou pojmem “krvavá Lída”. Nikoli však “rudá gilotina”, protože tento popravčí nástroj se v Praze na Pankráci nepoužíval. Tedy na rozdíl od NDR a východního Berlína.

Minulost “krvavé Lídy” je zahalena mnoha nejasnostmi a i ona o sobě roztrušovala řadu různých mystifikací, jejichž realita je mizivá. Je nutné nasadit obrovskou píli a trpělivost při bádání v archivních pramenech. Všeobecně viděno, “krvavá Lída” byla jakousi životní herečkou, jejíž role psali jiní. Prakticky nikdy nebyla sama sebou a své justiční zločiny “vykonávala” za jiné, kteří si nechtěli špinit ruce od krve…

Narodila se dne 20.12. 1921, jako Ludmila Biedermannová. Jejím otcem byl Václav Biedermann a matkou Ludmila, rozená. Brožová. Komunistická kandidátka na justiční vraždy se později nechává přejmenovat po matce na Ludmila Brožová, ale nikoli, že by chtěla zavrhovat svého otce, nýbrž z existenčně-taktických důvodů. K tomu se však ještě vrátíme.

Německé jméno “Biedermann”, shodou cynických okolností, znamená “dobrák od kosti”, což Ludmila v žádném případě neztělesňovala. V poválečných formulářích vyplňuje v rubrice zaměstnání – “herečka”. Avšak herečkou před válkou ani v Protektorátu nikdy nebyla.

Její tvrzení, že byla “komunistkou” již před válkou se nezakládá na faktech. Archivní prameny hovoří zcela jasně: Pocházela z velice dobře situované buržoazní rodiny. Její otec byl sice nedostudovaný právník, ale pracoval jako vrchní tajemník Ministerstva vnitra. Ona sama byla dobře placenou písařkou v pražské advokátní kanceláři a to i v době Protektorátu. O “dělnickém původu” tím pádem nemůže být ani řeči.

Zarážející je okolnost, chybějících archivních záznamů o ní a o jejím otci z doby 2. světové války. K tomu její bývalý kolega, pražský prokurátor JUDr. Marián Cingroš (tajný spolupracovník francouzské zpravodajské služby DGSE): “Zradu západních velmocí vůči ČSR rodina nesla velice těžce. Její otec začal spolupracovat s gestapem. Ona byla obdivovatelkou ministra lidové osvěty Emanuela Moravce. Ten jí slíbil, že se stane herečkou a její úlohou bylo získávat důvěru levicově orientovaných herců. Potom o nich dodávat informace gestapu. Se svým jménem Biedermann se vydávali za Němce. Po válce veškerý materiál týkající se Biedermannů nechal skartovat generál Alexej Čepička…”

Budoucí “krvavá Lída” sice kontakty k levicovým hercům navázala, ale neexistuje nikde záznam, že by fungovala jako herečka. S těmito herci začala vystupovat až 1946 v “Divadle pionýrů”, kde byl ředitelem Václav Vaňátko. Zanedlouho se s ní ředitel (věřící křesťan) pohádal a prostě jí vyhodil. Její chování prý bylo “nacistické”. Údajně byla silně protináboženská se sklony k antisemitizmu…

Podle jaké logiky ještě na podzim tohoto roku nastupuje, jako písařka do právního oddělení ÚV KSČ je nevysvětlitelnou záhadou. V té době ještě vůbec nebyla členkou KSČ a smýšlením je, jak již podotkl divadelní ředitel Vaňátko, spíš fanatickou sekulární antisemitskou nacistkou. “Krvavá Ludmila” prostě nenáviděla církev a Židy. Členkou KSČ se stává, až po příslibu zaměstnání na ÚV KSČ jinak se do této strany nijak nehrnula…

Nyní ovšem převzala hereckou úlohu “věrné komunistky” a učí se jí nazpaměť. Její herecké výkony jsou nadprůměrné. Tvrdí, že jí “zachránila život” Rudá armáda. Přesto neříká, kde a za jakých okolností k tomu došlo. Hlavní nebezpečí pro komunismus vidí v církvi a v kapitalistech. Připravuje si patetické divadelní projevy a stíhá “třídního nepřítele”. Únorem 1948 je extrémně nadšena! Komunisté propouštějí 200 soudců a z právnické fakulty je vyloučeno 1400 studentů. Studium práv v Brně je zrušeno dokonce celé. Totalitní režim potřebuje “dělnické soudce” a “revoluční soudy” – právo a spravedlnost jako takové neplatí. “Krvavá Lída” je nadšená, udeřila její hodina. Vzniká jednoletá Právnická škola pracujících. Jako “dělnický kádr” (kterým de facto nikdy nemohla být) začíná na příkaz ÚV KSČ “studovat práva”.

Zrekapitulujme si empirická fakta: Ludmila Biedermannová pochází z dobře situované, měšťácké rodiny. Jako “dělnického kádra” jí tedy nelze definovat. Z povolání není nic. Vydává se za “herečku”, aniž by za první republiky, resp. za Protektorátu, jako taková fungovala. Až v roce 1946 se na velice krátkou dobu stává neúspěšnou ochotnicí a je z dětského divadélka doslova vyhozena. V dělnické profesi nebyla zaměstnána. Nemá ani maturitu, přesto má možnost coby “dělnický kádr” navštěvovat Právnickou školu pracujících a stát se “dělnickou prokurátorkou” (tak se sama sebe označuje). Otevírá se jí tím možnost, mstít se na nevinných lidech za své vlastní životní neúspěchy. Justiční vrah “krvavá Lída” začíná 1949 svojí vražednou kariéru…

Komunistická totalita se v letech 1948 – 1960 nazývala sice “lidová demokracie”, ale současně se netajila tím, že je státem zlegalizovaného terorismu, tzn. “diktaturou proletariátu”. Rozdíl mezi “lidovou demokracií” a “diktaturou proletariátu” je asi takový, jako bych lemtal pálivý maďarský guláš (diktatura) a tvrdil bych, že si pochutnávám na sladkém vídeňském sachr dortu (demokracie). Jde tedy o extrémní protiklad dvou faktů…

Rudá diktatura si vybírala věrné lokaje především z maloburžoasních úřednických kruhů. Nikdo z nich nebyl tzv. “proletářského původu”. Týkalo se to v prvé řadě justice, armádních důstojníků, státní správy a částečně i policie. Tomuto druhu lidí se v politologii říká oportunisté. Jde o lidi nemajíce žádné morální zázemí. Chtějí pouze urvat co největší sousto z kořisti jiných, bez ohledu na to, o koho jde. Řídí se pouze ideologií vlastního prospěchu. K tomuto druhu homo sapiens patřila i “krvavá Lída” Ludmila Brožová Polednová.

Coby “dělnický kádr” (ve skutečnosti pocházela z dobře situované měšťanské rodiny Biedermannů) ji ÚV KSČ (kde byla písařkou) doporučil studium na Právnické škole pracujících. Na rozdíl od právnické fakulty KU se ono podivuhodné zařízení lišilo tím, že místo pětiletého studia práv se jeden rok vyučoval marxismus-leninismus na jakési bázi teorie státu a práva. Škola neprodukovala právníky, nýbrž komunistické fanatiky.

Nástup do této ideologické “vzdělávací” instituce Brožové Polednové (tehda Biedermannové) naprosto vyhovoval. Nevyžadovala se k tomu maturita, kterou neměla. Dokonce nebylo třeba ani předložit výuční list, což bylo pro ní velikou výhodou, neboť žadatelka o “studium” nebyla z povolání nic. Jediné, co uchazeč potřeboval bylo doporučení ÚV KSČ a to získala prostřednictvím generála Alexeje Čepičky…

Časté tvrzení v masmédiích o tom, že škola byla dvouletá je patrně omyl, neboť archivní dokumenty hovoří zcela jasně o jednom roce. Podle archivu Ministerstva spravedlnosti sama “krvavá Lída” absolvovala školu v časovém rozmezí od 01.12. 1948 do 30.01. 1949.

Ačkoli všude hovořila o složení zkoušek na výbornou, archivní dokumenty hovoří jednoznačně o opaku. Žádnou zkoušku zřejmě nesložila. Náměstek ministra spravedlnosti Alfréd Pressler jí sděluje: “…Současně Vám promíjím podmínku úspěšného výkonu odborné justiční zkoušky…” Dedukce? K závěrečnému examenu nedošlo. Ministerstvo spravedlnosti jí to de facto prominulo a tak mohla nastoupit jako “dělnická prokurátorka”, přestože ani na toto justiční idiotství neměla dostatečnou kvalifikaci.

Také následující archivovaný zápis náměstka Alfréda Presslera je velice zajímavý: “…Měsíční plat od 1.4. 1950 se z 4.000,- zvyšuje celkem na 8.250,- Kčs měsíčně.” Jakými zásluhami proslul tento dámský “advocatus diaboli”, které by zdůvodňovaly zvýšení platu o více než dvojnásobek a tím dokonce na trojnásobné navršení příjmu normálního dělníka?
Odpověď v sobě skrývá určitá tajemství.

Nejdříve proslula masakrováním katolické církve. Milada Horáková nebyla rozhodně první komu “krvavá Lída” vnucovala trest smrti. Již v letech 1949-50 se sadisticky vyřádila na celé řadě příslušníků křesťanského duchovenstva. V roce 1949 byl totiž ad hoc založen tzv. Státní úřad pro věci církevní, řízený generálem Alexejem Čepičkou. Účelem této instituce bylo nemilosrdné pronásledování duchovních, především z řad katolické církve. Úkol “krvavé Lídy” spočíval v tom dostat tyto nevinné oběti komunistické demagogie k výslechům a před soud.

“Dělnická prokurátorka” se snažila, co jí síly stačili. Nevyjasněnou záhadou pouze zůstává, kde se v ní vzala ona fanatická nenávist ke katolické a vůbec křesťanské církvi. Všem obžalovaným navrhovala za každou zanedbatelnou maličkost zásadně trest smrti, ať se jednalo o cokoli. Jakéhosi vyděšeného ubožáka dokonce obžalovala z “rozmnožování mandelinky bramborové”. Naprosto šokovaný vyjevenec nestačil věřit svým uším, když si vyslechl, že má být za to oběšen. Co to taková mandelinka bramborová vůbec je, se dozvěděl teprve z úst oné “dělnické prokurátorky”.

Komunističtí soudci jí dokonce museli mírnit a v mezích svých skromných možností se pokoušeli její šílené hrdelní nápady alespoň redukovat na “doživotí”. Většina kněží sice byla odsouzena k dlouholetým trestům, ale přesto faráři Václav Drbola, František Pařil a Jan Bula obdrželi tresty smrti. Ostatní duchovní jako např. Vojtěch Basovník, Bohumír Bunža, Bohuslav Burián, Josef Chadraba a dalších 11 farářů zemřelo ve vězeňských kobkách. Farář Josef Toufar (kausa “Čihoštský zázrak”) ve vězeňské nemocnici podlehl na následky bestiálního mučení. To, že se při Toufarově kázání v čihoštském kostele pohnul křížek, považovala “dělnická prokurátorka” za přímé ohrožení celého komunistického systému…

Generál Čepička se postaral o to, aby jakékoliv záznamy “krvavé Lídy” týkající se spolupráce s gestapem a protektorátní policií zmizely ze světa a ještě navíc doporučil “dělnické prokurátorce”, aby se nechala přejmenovat a tím odváděla pozornost od své buržoazní i nacistické minulosti.
Justiční vražedkyně přijala jméno “Brožová” (po své matce) a zdůvodňovala to opět smyšlenou mystifikací: “Jako dělnická prokurátorka ČSR se nehodí, abych byla nositelkou německého jména.” Avšak ministr spravedlnosti, generál Čepička, ve svém rozhodnutí žádný důvod neuvádí. Archivní dokument Ministerstva spravedlnosti sděluje pouze toto: “28.3. 1950 – Ministerstvo spravedlnosti, Pres 775-4/50, povolení na změnu jména BROŽOVÁ, Zn. 271/1 – 28./III – 50-6 -1.” Žádné důvody tedy uvedeny nejsou.

Neprůhledným tajemstvím zůstává: Jak se mohla takováto měšťanská nicka a kvůli neschopnosti vyhozená ochotnice dětského divadélka, dostat do osobního kontaktu s armádním generálem, ministrem spravedlnosti, šéfem Státního úřadu pro věci církevní a ještě navíc Gottwaldovým zetěm, v jedné osobě?

V této souvislosti je zajímavé tvrzení bývalého podplukovníka rozvědky MV, JUDr. Zdenka Nečackého: “S Biedermannovou se Čepička seznámil ještě v době, kdy působila v Pionýrském divadle. Přestože byl ženat s Gottwaldovou dcerou Martou, udržoval milostný poměr s Biedermannovou. Ta posléze otěhotněla a porodila nemanželské dítě…”

Pakliže se zakládá výpověď podplukovníka rozvědky a bývalého 1. konzula Vojenské mise ČSSR v Západním Berlíně, JUDr. Nečackého, na objektivních faktech, znamenalo by to, že současná dcera “krvavé Lídy” jménem Zdena, je ve skutečnosti dítětem armádního generála Čepičky a nikoli manžela Poledny za kterého se Brožová provdala.

Zde bych si dovolil citovat cenzurovaný výrok kardinála Richelieu: “Cherchez la femme, pardieu! Cherchez la femme!” (Za vším hledejte ženskou, proboha! Za vším hledejte ženskou!). Alexander Dumas výrok ještě dodatečně upravil: “Il y a une femme dans toute les affaires; aussitôt qu’on me fait un rapport, je dis: Cherchez la femme.” (V každé aféře vězí nějaká ženská; pakliže mi podají jakoukoli zprávu, říkám: Hledejte za tím ženskou!).

Abychom to převedli do současnosti, tak nejenom bývalý předseda vlády Petr Nečas, zůstal viset v osidlech prodavačky závodní jídelny, nýbrž i komunistický ministr spravedlnosti a armádní generál Alexej Čepička, nepohrdl bývalou nacistickou písařkou.

Prostě, jak nám pravý francouzská klasika: Cherchez la femme!

Zde je možné i hledat další důvod proč Čepička nechal “krvavé Lídě” zvýšit plat víc než na dvojnásobek. Neodvolával se přitom logicky na “dělání nemanželských dětí”, nýbrž zdůrazňoval její “odhodlání v boji proti třídnímu nepříteli v rouše katolické církve.”
Ostatní komunističtí justiční vrahové, kteří “bojovali” zrovna tak “odhodlaně” jako “krvavá Lída” proti “třídnímu nepříteli”, však dvojnásobné zvýšení platu neobdrželi. Bylo to patrně způsobeno tím, že soudruh ministr s nimi žádné nemanželské děti neměl…

Některé “kritické hlasy” se mnou nesouhlasí. Těm bych chtěl sdělit: Nepíši proto, aby někdo se mnou souhlasil nebo nesouhlasil. Píši proto, abych informoval. Jak poté čtenář s mou informací naloží, je výhradně jeho záležitost. Již president Miloš Zeman nedávno poznamenal: Musíme se naučit vidět osobnosti naších dějin kriticky a nepropadat iluzím…

Vrcholem kariéry “krvavé Lídy” bylo vyhlášení trestu smrti JUDr. Miladě Horákové. Proces s Miladou Horákovou a s dalšími dvanácti obžalovanými začal 31. května 1950 a byl ideologicky vypracován jako veřejná “politická divadelní scéna” po vzoru sovětských čistek ve 30. letech. Stalinovo heslo: “Problémy jsou tam, kde jsou lidé. Když lidi odstraníme, zmizí i problémy…”
Scénář vypracoval tehdejší sovětský vrchní prokurátor Andrej Vyšinskij (1883 – 1954): “Je lépe, raději oběsit deset nevinných, než nechat volně běhat jednoho lumpa!” Komunistické divadelní procesy nebyly produktem práva, nýbrž politické ideologie. Jsou jasným obrazem totalitní justiční perverzity pomsty a vyřizováním osobních účtů…

Ludmila Brožová Polednová (“krvavá Lída”) a Marta Semelová (KSČM) jsou si zajedno: Výpověď Horákové nebyla vynucena. Delikventka se osobně přiznala ke své vině! Semelová doslova: “Milada Horáková se sama přiznala ke své činnosti. O tom dost pochybuji, že to bylo vynucené přiznání.” Brožová Polednová k tomu dodává: “Na místě Horákové bych se nepřiznala!”
Život “krvavé Lídy” byla jedna velká mystifikace a proto si tato fabulantka z povolání myslila, že kdyby Horáková lhala, jako když tiskne – dalo by se s tím “něco” dělat.

Obžalovaná však nejen mluvila pravdu, nýbrž ještě navíc se zdálo, jako by byla na své protikomunistické angažmá dokonce hrdá. Její odmítnutí napsat žádost o milost a její poslední výrok: “Padám, padám, tento boj jsem prohrála odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid…”, zcela bezpochyby naznačuje, že její výpověď vynucená být nemohla.

“Krvavá Lída” a Semelová mají sice pravdu – ale ne úplnou. Zde vůbec nejde o to zdali se oběť komunistické zlovůle přiznala nebo nikoli. Jde v první řadě o výši zákonné sankce, která byla nakonec soudem vyřčena. Ano, na tomto místě vzniká kauzalita justiční vraždy! V případě zavražděné Horákové bylo zneužito platného zákona (tzv. “ohýbání práva”) k provedení hrdelního trestu smrti. Vyslovení hrdelního trestu nebylo v žádném případě adekvátní a proto se zcela transparentně jedná o justiční vraždu! Dovolte mi přesnou analýzu zmíněné kauzy:

JUDr. Milada Horáková byla nešikovnou vyzvědačkou a ještě navíc skoro neškodnou (k tomu moje reportáž: “Neprůhledná Milada Horáková aneb Osud vyzvědačky”, blog. iDNES.cz, 16.03. 2014), jenž zcela diletantsky “připravovala” společenský převrat.

Asi týden před zahájením procesu byly proto rozdány všem soudcům, prokurátorům a advokátům, přísně tajné direktivy ÚV KSČ. Podle nich neměla být oběť zásadně obžalovaná za své politické postoje (původně aktivně spolupracovala s komunisty), neboť taková podstata by byla naprosto nedostačující a lehce vyvratitelná, nýbrž obžaloba se měla soustředit výhradně na splnění skutkových podstat zločinu Vyzvědačství (§ 5, odst. 2, lit. c, zákona č. 231/48 Sb.) a Velezrady (§ 1, odst. 2, lit. c zákona č. 231/48 Sb.).

Zde tušila “krvavá Lída” svojí další šanci po uzavření kauzy “katoličtí duchovní”. Vůči JUDr. Horákové měla hluboké komplexy méněcennosti, které bylo možno nyní sadisticky ukájet. Obžalovaná disponovala universitním vzděláním, kdežto Brožová nebyla z povolání nic. Horáková byla dokonce poslankyní parlamentu ČSR, na rozdíl od “dělnické prokurátorky”, která ani “dělníkem” nikdy nebyla.

Po sebevraždě Jana Masaryka mnoho nescházelo a JUDr. Horáková se málem stala ministryní zahraničí (její manžel byl komunista), což jí “krvavá Lída” nemohla odpustit. Navíc obžalovaná ovládala bezvadně němčinu a francouzštinu. Slušně se dorozuměla též anglicky, rusky, italsky a španělsky. Měla tedy daleko vyšší kvalifikaci pro úřad ministryně zahraničí než např. notorický alkoholik Jan Masaryk. Navíc udržovala velice přátelský vztah k Haně Benešové. O “krvavou Lídu” nikdo nestál. Žila osamoceně. Navíc, na rozdíl od “dělnické prokurátorky”, byla Horáková vdaná a žádné nemanželské dítě neporodila…

Něco takového bylo pro “krvavou Lídu” nepřijatelné! O ní ve vládě ani v parlamentě nikdo nezavadil. Žádným cizím jazykem nedisponovala. Jediné co ovládala bylo, vyžadování trestu smrti pro oběti komunistické justice. Teď to může znovu a patrně s plným úspěchem použít! Od čeho je ona, “krvavá Lída” Brožová, “dělnickou prokurátorkou”, aby se taková úspěšná, inteligentní a vzdělaná žena, jako je Horáková, nehoupala na šibenici!?

Jednoroční juristicko-ideologický demagog, prezentoval svojí obžalobu opět mystifikací: “Zatímco textilačka Herainová z Kotony Beroun zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíce pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky.”

Žádná textilačka “Herainová” neexistovala. “Krvavá Lída” si prostě jméno vymyslela. V Kotoně Beroun pracovala jistá Marie Herejtová. Dne 27.10. 1949, byla vyznamenána za překonanou normu o 120%. K totalitnímu režimu se stavěla kriticky a odmítala neefektivní komunistické pracovní postupy. Využila tzv. “mrtvé časy” a vytvořila si vlastní organizaci práce. Tím se jí podařilo zvýšit produktivitu výroby o 120%. Dnes by se řeklo, že realizovala vlastní “self management”. Nedělala to kvůli “budování republiky” nýbrž kvůli výkonnostním prémiím. Zvýšil se tím její měsíční plat o 80%. Když se dozvěděla, že zkomolenina jejího jména posloužila k popravě Horákové, podala proti tomu protest, adresovaný Ministerstvu spravedlnosti. Nikdy neobdržela odpověď…

JUDr. Horáková byla sice vyzvědačkou, ale žádné “bandy v podzemí ke zničení republiky dohromady” nedávala. I zde se jedná o fabulovanou výpověď “dělnické prokurátorky”, aby mohla zdůvodnit trest smrti…

Opusťme nyní oblast justiční komunistické demagogie a podívejme se čím se ve skutečnosti obžalovaná provinila a jak by měly být, podle tehdejšího platného trestního práva, formulovány sankce proti ní .

Oba zákony trestního práva jak “Velezrada” tak “Vyzvědačství” tehda povolovaly rozpětí udělení odnětí svobody v časové dimenzi od 10 let až po trest smrti. Provedení společenského převratu a nebo alespoň pokus o něj, by bylo logicky možno považovat za “velezradu”.

Nyní je otázkou důkazu, zdali Horáková a spol. tuto skutkovou podstatu trestného činu naplnili. Ideologické spílání a vyhrožování nějakou neexistující “švadlenou”, není právním důkazem. Soud provedení převratu nemohl prokázat, protože se žádný nekonal a nedošlo ani k pokusu o převrat. V nejlepším případě se skutková podstata nalézala ve fázi přípravy, ale i to je nutné ze strany prokurátorů prokázat. To, že někdo na rohu ulice nebo u hřbitova nadává komunistům a vyhrožuje převratem, může být v nejhorším kvalifikováno jako “pobuřování” (§ 100, Zákona na ochranu lidově demokratické republiky): “Kdo veřejně pobuřuje proti republice, její samostatnosti, územní celistvosti, hospodářské soustavě, národní povaze, ale především proti jejímu lidově demokratickému zřízení, bude potrestán tuhým vězením od tří měsíců až do tří let”. Pokus se dokonce hodnotí jako přestupek peněžitou pokutou.

Pakliže by “krvavá Lída” postupovala podle tehdejšího zákona, měla by JUDr. Horákové správně navrhnout pokutu ve výši 5.000,- Kčs nebo nejvýše tři měsíce podmíněně, neboť obžalovaná nebyla doposud soudně trestána. Místo toho prosazovala trest smrti. Jde tedy zcela prokazatelně o justiční vraždu!

Horší je to s trestným činem “vyzvědačství”. Horáková transparentně vyzvědačkou byla a ani se s tím nijak moc netajila. Její postupy byly sice naprostým diletantismem, ale o to tady nyní nejde. Podívejme se, co mohla obžalovaná de facto vyzvědět a zdali rozsah splňuje skutkovou podstatu trestu smrti za špionáž.

Tehdejší juristickou podmínkou vyzvědačství bylo “vyzrazení utajované informace cizí moci”. Horáková dodávala zpravodajským důstojníkům (krytým diplomatickou imunitou) na velvyslanectví USA a Francie novinové výstřižky z denního tisku, opatřené vlastními komentáři. Nelze tedy přímo hovořit o “vyzrazení utajované informace”, i když její komentáře jistou formu utajování mohly mít. Dále obžalovaná nebyla členkou vládního kabinetu a figurovala pouze jako poslankyně parlamentu. Tím ke skutečně “tajným” informacím”, které by mohly bezprostředně ohrožovat “lidově demokratické zřízení” komunistického státu, neměla přístup. Její špionážní činnost se tedy odehrávala na nižším, maximálně středním zpravodajském stupni a spíš připomínala vyzrazování “důvěrných” a nikoli “tajných” informací.

Maximální sankce v oblasti litery trestního zákona “Vyzvědačství”, by se tedy musela pohybovat v okruhu deseti let.

Protože vyzvědačka nikdy nepřišla do konfliktu se zákonem, muselo by být oněch 10 let vyslovenou formou podmínky. V případě stanovení trestu smrti, se jedná o zneužití zákona a tím jde zcela prokazatelně o justiční vraždu!

Komunistické soudy v kauze “Horáková a spol.” a i v dalších podobných případech, nepostupovaly podle práva a zákona, jako klasické orgány judikativy, nýbrž jako pouliční krvavá a mstivá sebranka “proletářské revoluce”…