Občanská válka na Donbase

1. PROTISTÁTNÍ PŘEVRAT NA UKRAJINĚ V ROCE 2014

UKRAJINA V DOBĚ SOVĚTSKÉHO SVAZU

V období Sovětského svazu (1922 – 1991) byla Ukrajina hospodářská velmoc (těžba uhlí na Donbase, nerostných surovin, průmyslové podniky, úrodná půda – obilnice Evropy) jak v rámci SSSR, tak v Evropě. Na Ukrajině nebyly ani žádné národnostní a náboženské rozpory. 8. 12. 1991 rozhodli tři lidé-prezidenti Ruska Jelcin, Ukrajiny Kravčuk a Běloruska Šuškevič v bělověžském pralese bez souhlasu lidu SSSR a lidu tří zmíněných republik, o zániku SSSR a vzniku Společenství nezávislých států – SNS. Byl to nezákonný akt, doslova puč tří lidí, v rozporu s Ústavou a zákony SSSR a v rozporu s výsledky referenda ze 17. 3. 1991 o zachování SSSR (účast 79,5% voličů, pro zachování SSSR bylo 76,4% hlasujících). Všichni tři prezidenti se tak dopustili vlastizrady. Zejména Rusové, obývající východ a jih Ukrajiny, nesli rozpad SSSR velmi těžce (na celé Ukrajině hlasovalo v referendu 83,5% voličů, pro zachování SSSR bylo 70,2% hlasujících).

SAMOSTATNÁ UKRAJINA

Ukrajina zůstala po rozpadu SSSR pozorovatelem Společenství nezávislých států (SNS), svazku bývalých republik SSSR. V SNS šlo hlavně o rozvoj hospodářské spolupráce. Po osamostatnění Ukrajiny v roce 1991 se ani první prezident samostatné Ukrajiny Leonid Kravčuk, ani jeho následovník Leonid Kučma (zvaný mezi lidmi Čučma), příliš o svou zemi nestarali. Hospodářská situace se začala zhoršovat, zavíraly se podniky, rostla nezaměstnanost, začaly se objevovat národnostní rozpory mezi Ukrajinci (obývající hlavně západ země) a Rusy (jih a východ). A již krátce po roce 1991 se začal připravovat za pomoci Západu scénář velkých změn, který měl vést k odpoutání Ukrajiny od SNS a k jejímu připoutání k Západu (EU, NATO), aby bylo možné hospodářsky Ukrajinu vysát a politicky a vojensky ji zneužít proti Rusku.

POČÁTKY VNITROPOLITICKÉ KRIZE

První pokus o velkou změnu, tzv. Oranžová revoluce v roce 2004, po které prezidenta Kučmu vystřídal prozápadní Viktor Juščenko (v opakovaných prezidentských volbách porazil Viktora Janukoviče), neměla dlouhého trvání. Ve volbách v roce 2010 vyhrál proruský Viktor Janukovič. Janukovič chtěl vyváženou spolupráci jak s Ruskem a státy SNS, tak s EU. Vyjednal smlouvu o spolupráci mezi Ukrajinou a EU. EU však žádalo Ukrajinu o jednostrannou spolupráci s EU a přerušení spolupráce Ukrajiny se SNS. A tady někde začíná ukrajinská vnitropolitická krize, vedoucí k občanské válce na Donbasu. Následující události dokazují, o co šlo EU, NATO a Západu-o zničení Ukrajiny jako prosperující země, o její vytržení ze SNS a o její připoutání k Západu (vstup do EU, NATO). A v budoucnu o její využití jako nástupiště pro válku proti Rusku.

MAJDAN – PROTISTÁTNÍ PŘEVRAT NA UKRAJINĚ

Janukovič v listopadu 2013 odmítl smlouvu o spolupráci Ukrajiny s EU podepsat, protože chtěl pokračovat ve spolupráci se SNS. Toho okamžitě využily dlouho předtím připravené domácí i zahraniční živly, které se shromáždily na náměstí Nezávislosti (ukr. Majdan Nězaležnosti, do roku 1991 náměstí Říjnové revoluce) a žádaly rezignaci prezidenta Janukoviče. Protesty trvaly do února 2014. Na demonstracích se objevovaly portréty Stěpana Bandery a vlajky jeho Ukrajinské povstalecké armády – UPA. Jako protiváha vznikl tzv. Antimajdan, demonstrace na podporu dosavadní vlády. 19. 2. 2014 došlo k masakru na Majdanu, kdy ukrajinští nacionalisté spolu s najatým gruzínským komandem začali z oken okolních budov střílet na demonstranty, z čehož nacionalisté obvinili příslušníky pohotovostního pluku – Berkutu. Poté začala střelba i na příslušníky Berkutu. Oficiálně bylo zabito přes 25 lidí na obou stranách (celkem za celou dobu demonstrací se uvádí podle různých zdrojů 77 či 82 obětí).

„21. února 2014 pokračovala jednání o dohodě mezi ukrajinskou vládou a opozicí, při čemž asistovali polský ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski, spolu s kolegy z Francie Laurentem Fabiusem a Německa Frankem Steinmeierem, ruským ombudsmanem Vladimirem Lukinem a ruským velvyslancem Michailem Zurabovem. V průběhu dne byla podepsána dohoda o návratu k ústavě z roku 2004, vytvoření prozatímní vlády, vyhlášení všeobecné amnestie pro demonstranty a zdržení se násilí na obou stranách, což následně potvrdil německý ministr zahraničních věcí Steinmeier. Součástí dohody bylo rovněž vytvoření nových volebních zákonů. Dohoda nebyla nikdy dodržena a její dodržení nebylo ze strany EU, která se na jejím uzavření podílela, nikdy vyžadováno nebo nějak sankcionováno.“ (Citováno z Wikipedie – článek Euromajdan)

Místo splnění výše uvedené dohody došlo ke státnímu převratu. Parlament 22. 2. 2014 pod nátlakem a hrozbami ze strany nacionalistů nezákonně odvolal prezidenta Janukoviče z funkce a ten emigroval do Ruska.

„Takovéto odvolání prezidenta Ukrajiny z funkce je ale de jure neplatné, protože k odvolání parlamentem byly podle ústavy krom potřebného množství hlasů nutné také obžaloba z velezrady (nebo jiného závažného trestného činu) a následné schválení odvolání Nejvyšším soudem a poté ještě Ústavním soudem. Tato nezbytná procedura ale nikdy neproběhla. Dále lze prezidenta odvolat ze zdravotních důvodů a také se může prezident funkce vzdát dobrovolně, ani jedno ani druhé nebyl tento případ. Poslední možností uprázdnění prezidentského úřadu by byla smrt prezidenta, což se prokazatelně nestalo.“ (Citováno z Wikipedie-článek Euromajdan)

23. února 2014 byl parlamentem nezákonně zvolen jako „zastupující prezident“ předseda parlamentu Alexandr Turčinov. Poslanci vyměnili vládu a zahájili stíhání třiceti lidí kvůli „krvavým represím“. Bývalí ministři většinou emigrovali do Ruska.

2. ROZPOUTÁNÍ POGROMŮ PROTI ODPŮRCŮM PŘEVRATU

BANDEROVSKÝ NACIONALISMUS V PRAXI

Jakou ideologii budou vyznávat noví vládci Ukrajiny, ukázalo posmrtné jmenování bývalého velitele UPA Stěpana Bandery „Hrdinou Ukrajiny“ a přiznání statutu „válečných veteránů“ bojovníkům UPA – banderovcům. Tedy válečným zločincům, zrádcům SSSR, bojujícím v době Velké vlastenecké války po boku hitlerovských vojsk proti Rudé armádě, majícím ale na svědomí také tisíce životů vyvražděných civilních obyvatel včetně dětí – Poláků, Ukrajinců, Rusů, volyňských Čechů. Neblahé zkušenosti s banderovci máme i my v Československu v letech 1945 – 47, kdy vraždili naše občany především na Slovensku.

Nová ideologie byla převedena ihned do praxe – došlo ke zbourání památníků a pomníků Rudé armádě, sovětským a ruským činitelům a spisovatelům (a jejich nahrazení pomníky Stěpana Bandery a banderovcům), přejmenování ulic, náměstí, parků, podniků, škol, měst, vesnic apod. Jak prohlásil v roce 2018 ředitel Ukrajinského institutu národní paměti Ukrajiny Vladimir Vjatrovič, bylo od roku 2015 do května 2018 na Ukrajině přejmenováno 987 měst a vesnic a 52 tisíc názvů. Zajímavostí ovšem je, že první pomník Banderovi na Ukrajině byl postaven ještě za Sovětského svazu, ve vesnici Starý Ugrinov v Ivano-Frankovské oblasti, v říjnu 1990 (zničen v prosinci 1990, obnoven v červnu 1991, zničen v červenci 1991, obnoven v srpnu 1992). Byla zakázána Komunistická strana Ukrajiny, Komsomol a podobné levicové organizace, jejich symboly a tisk (byla zakázána ale i Janukovičova proruská Strana regionů a symboly vítězství Rudé armády ve Velké vlastenecké válce – georgijevská stužka, rudá hvězda, rudá vlajka Vítězství, písně Vítězství, filmy o Velké vlastenecké válce apod.).

Začaly tvrdé útoky proti početnému ruskojazyčnému obyvatelstvu, proti ruské národnosti, proti ruskému jazyku. Dochází k jazykové diskriminaci, doslova k jazykové genocidě. Ruština přestala být oficiálním státním jazykem, rusky se nesmí mluvit na úřadech, v institucích, ve školách, ba ani v obchodech. Byly zrušeny ruskojazyčné školy, omezila se výuka ruštiny. Začaly pogromy (vyhazovy z práce, věznění, mučení, vraždění) proti všem odpůrcům převratu – komunistům, komsomolcům, levicovým a proruským aktivistům, nezávislým novinářům apod.). Byly zakázány rovněž oslavy Dne Vítězství – 9. května. Na Ukrajině se ale nesmí ani promítat sovětské filmy, hrát sovětské hry, sovětské knihy byly vyřazeny z knihoven. Ale útočí se i proti všemu ruskému. To vše bylo nahrazeno symboly UPA, oslavami banderovců a jejich činů, pochody nacionalistů s hořícími pochodněmi, pochody nacistických batalionů SS – divize Galizien (která bojovala mj. v říjnu 1944 proti Slovenskému národnímu povstání) atd. Násilně došlo k rozkolu v pravoslavné církvi. Byly přepracovány učebnice dějepisu a literatury. Ve školách se děti místo o hrdinech Velké vlastenecké války učí o „hrdinech – banderovcích“. Osvobození Ukrajiny Rudou armádou je líčeno jako „okupace“ a sovětské období na Ukrajině 1945 – 1991 jako „nejhorší období ukrajinských dějin“.

Ukrajina vystoupila ze SNS (19. 3. 2014), kde měla status pozorovatele, podstatně omezila výhodné hospodářské styky s Ruskem (ovšem vůbec nikomu nevadí, že gigantický potravinářský komplex Roshen, vlastnící první „pomajdanovský“ prezident, oligarcha Petro Porošenko, rozvíjí rozsáhlé obchodní aktivity v Rusku) a navázala nevýhodné hospodářské styky s EU. Ukrajina téměř úplně zrušila vědecké, kulturní, sportovní a další styky s Ruskem, politické styky jsou na bodu mrazu. Došlo k úplnému přerušení hospodářských styků Ukrajiny s LLR a DLR – k úplné obchodní, finanční a dopravní blokádě. Byly přerušeny i kulturní, vědecké a sportovní styky, jakož i kontakty mezi školami, politickými stranami, odborovými, mládežnickými a dětskými organizacemi.

Mezi Ukrajinou na jedné straně a LLR a DLR na druhé straně je otevřeno jen velmi málo přechodů, na ukrajinské straně jsou mnohde nedůstojné podmínky, z ukrajinské strany jsou kladeny pro průchod lidí různé překážky. Mnohdy lidé, včetně starých občanů, čekají na přechodu, třeba v horku nebo mrazu, i den – dva. Několik lidí při dlouhém čekání na přechodech zemřelo. Několikrát byli lidé na přechodech (např. v Jelenovce v DLR) ostřelováni ukrajinskou armádou, v důsledku čehož bylo mnoho mrtvých a raněných. Mnoho lidí se snaží také na přechodech pod různými sliby i výhrůžkami naverbovat ukrajinská rozvědka – SBU. Podařilo se alespoň po dlouholetých odkladech dosáhnout opravy mostu na ukrajinské straně na přechodu přes řeku Doněc ve Stanici Luganské, jediném přechodu mezi LLR a Ukrajinou. V roce 2020 se chystá otevření dvou nových přechodů mezi LLR a Ukrajinou v Zolotém a Ščasťje, zatím se ale na přechodech pracuje pouze na straně LLR.

Po nezákonném státním převratu se dalším důležitým momentem stalo zrušení dosavadního jazykového zákona parlamentem (dosavadní zákon umožňoval národním menšinám – převážně ruským – využívat jejich jazyk v úředním styku). Zrušení tohoto zákona však později vetoval „úřadující prezident“ Turčinov, a zákon tak zůstal v platnosti. Ale to se mezitím již rozjely protesty ruskojazyčného obyvatelstva Ukrajiny, nejen proti zrušení jazykového zákona, ale i proti státnímu převratu a nastolení banderovského režimu na Ukrajině.

LIDOVÝ ODPOR PROTI PŘEVRATU

Velké demonstrace byly v Doněcku, Charkově, Oděse, Dněpropetrovsku, na Krymu a v dalších městech na východě a jihu země. Antimajdan tak přerostl v protivládní proruské hnutí. Demonstranti odmítli státní převrat na Ukrajině a žádali, po vzoru Krymu (po referendu o osamostatnění z 16. 3. 2014 byl 21. 3. 2014 na žádost parlamentu Krymu připojen k Rusku), osamostatnění a budoucí připojení k Rusku.

V dubnu 2014 začaly skupiny proruských aktivistů obsazovat správní střediska a policejní stanice v Doněcké, Charkovské a Luganské oblasti (Slavjansk, Artěmovsk a Kramatorsk). Následovalo 7. 4. 2014 vyhlášení Doněcké lidové republiky a 8. 4. 2014 Luganské parlamentní republiky (27. 4. 2014 Luganské lidové republiky). V obou republikách se připravovala všelidová referenda o nezávislosti.

3. OBČANSKÁ VÁLKA A TZV. MINSKÉ DOHODY

OBČANSKÁ VÁLKA: LÉTA 2014 – 2015

Nastala nejtragičtější událost v dějinách Ukrajiny od konce druhé světové války. 14. 4. 2014 vyhlásil nezákonně zvolený „úřadující prezident“ Turčinov tzv. Antiteroristickou operaci (ATO) proti „teroristům“ na Donbasu a „ruským okupantům – agresorům“. Samozvaní vládci Ukrajiny totiž tvrdí, že „na Ukrajinu vtrhla ruská armáda, která podporuje místní teroristy, okupuje a terorizuje Donbas. Ukrajina tak vede válku proti Rusku za osvobození své země“. Že nikdo nikdy na území LLR a DLR neviděl jediného ruského vojáka, ani místní obyvatelé, ani návštěvníci včetně mě! Že i bývalý zástupce představitele OBSE na Donbase (OBSE jinak straní Ukrajině) Alexander Hug prohlásil, že na Donbase žádná ruská vojska nejsou! Dokonce i sám náčelník generálního štábu ukrajinské armády Viktor Muženko 29. ledna 2015 prohlásil, že v Donbasu Ukrajina nebojuje s regulérními ruskými jednotkami. Nevadí, přece jen je lepší před světem předstírat válku proti Rusku než přiznat, že bojuji proti vlastnímu lidu! Tak začala krutá občanská válka, trvající dodnes.

V obou nových republikách následovala všelidová referenda o vyhlášení nezávislosti na Ukrajině. Pro nezávislost se vyslovili obyvatelé tehdejší Luganské (75% hlasujících, 96% pro nezávislost) a Doněcké oblasti (75% hlasujících, 89% pro nezávislost) v referendech 11. května a dne 12. května byla vyhlášena samostatnost Doněcké lidové republiky a Luganské lidové republiky. Obě republiky se však fakticky ustavily pouze na menší části bývalé Doněcké a Luganské oblasti (na části, kterou kontrolovali proruští aktivisté), větší část obou oblastí zůstala pod správou Ukrajiny.

2. 5. 2014 došlo k hrůznému masakru aktivistů Antimajdanu v Domě odborů v Oděse ze strany ukrajinských nacionalistů, který dodnes nebyl vyšetřen.

V občanské válce měla zpočátku převahu ukrajinská armáda (podporovaná dobrovolnickými banderovskými oddíly Azov, Ajdar aj.). Proti ní stáli obyčejní lidé – dělníci, zaměstnanci, doplnění dobrovolníky z celého světa včetně ČR a Slovenska. Ukrajinské armádě se podařilo dobýt část území lidových republik (Slavjansk, Kramatorsk, Artěmovsk, Mariupol). Po zformování armád LLR a DLR a po ostudných porážkách mnohem silnější ukrajinské armády v kotlech u Izvarina a Ilovajsku v roce 2014 hrozilo osvobození nejen celé bývalé Luganské a Doněcké oblasti, ale celé východní a jižní ruskojazyčné Ukrajiny (dokonce se hovořilo o možnosti osvobodit celou levobřežní Ukrajinu (tj. území Ukrajiny na levém břehu Dněpru, mj. až po Kyjev). Ukrajina pochopila toto nebezpečí a najednou žadonila o příměří. Obrátila se na OSN a OBSE se žádostí o pomoc zastavit „ruskou agresi“.

TZV. MINSKÉ DOHODY

5. 9. 2014 byl v běloruském Minsku mezi stranami tohoto ozbrojeného konfliktu za účasti zástupců OBSE sjednán protokol o klidu zbraní s 12 body (dnes znám jako tzv. Minsk I.). Dohoda však ukrajinskou stranou nebyla plněna. Myslela si, že brzy nad povstalci zvítězí. V následujících měsících se však ukrajinská armáda dostala do defenzívy a začala ustupovat. V lednu – únoru 2015 jí hrozila další těžká porážka po obklíčení u Děbalceva a postup vojsk LLR a DLR dále na západ. Proto Ukrajina rychle souhlasila s další dohodou a 12. 2. 2015 byly v Minsku podepsány další dohody mezi bojujícími stranami (tzv. Minsk II.). Garanty dohod se staly Rusko, Francie a Německo. Dohody vstoupily v platnost 15. 2. 2015, ale boje pokračovaly u Děbalceva v DLR. 18. 2. 2015 bylo Děbalcevo i s okolím osvobozeno spojenými armádami LLR a DLR. Ukrajinská armáda u Děbalceva utrpěla největší debakl v občanské válce – na 3 000 padlých vojáků. Tisíce obklíčených ukrajinských vojáků byly propuštěny. Plánované osvobození přístavu Mariupolu na jihu DLR se již neuskutečnilo, Minské dohody tomu zabránily. Boji u Děbalceva skončila nejkrvavější fáze občanské války na Donbase. Odhaduje se, že v této fázi války zahynulo kolem 10 000 lidí. „Od vypuknutí konfliktu do června 2015 z Ukrajiny uprchlo 900 tisíc lidí, z nichž většina (až 746 000 osob) odešlo do Ruska. Dalších 1,3 milionu byli uprchlíky ve vlastní zemi.“ (Wikipedie).

UKRAJINSKÁ IGNORACE TZV. MINSKÝCH DOHOD

Od přijetí tzv. Minských dohod uplynulo v únoru 2020 již pět let. Dosud nebyl splněn jediný bod těchto „dohod“. Jaké body obsahovaly tzv. Minské dohody?

1. Okamžité příměří

Nesplněno Ukrajinou.

Za více než pět let bylo dojednáno mnoho dalších „příměří“ (školní, žňové, novoroční aj.), ale ta nikdy neměla dlouhého trvání (trvala vždy jen od několika hodin do několika dnů, poté byla vždy porušena Ukrajinou).

Poslední „příměří“ mělo začít platit od 27. 7. 2020, to ale záhy po podepsání dokumentu v Minsku všemi zúčastněnými stranami konfliktu zpochybnil tzv. prezident Ukrajiny Vladimir Zelenskij s tím, že dohodu o „příměří“ musí podepsat vedoucí představitelé tzv. normanské čtyřky, tj. Ruska, Ukrajiny, Německa a Francie. Navíc se vyjádřil, že nerozumí bodům tzv. Minských dohod (co tedy dělá na nejvyšším místě Ukrajiny, když všechno zpochybňuje a ničemu nerozumí?).

Toto poslední „příměří“ sice nakonec vstoupilo 27. 7. 2020 v platnost, ale jako všechna předchozí vydrželo jen krátce – dva dny v DLR a tři dny v LLR. 29. 7. 2020 Ukrajinci ostřelovali z pěchotních zbraní vesnici Jakovlevka v DLR. 30. 7. 2020 ostřelovali z granátometů a pěchotních zbraní vesnici Golubovskoje v LLR. V dalších dnech ostřelování LLR i DLR pokračovalo. Střílelo se na Zajcevo, Sachanku (DLR), Zolotoje-5 (LLR) a na další frontové vesnice a čtvrtě Doněcku a Gorlovky. 15. 8. 2020 zahynul v důsledku ostřelování vesnice Logvinovo (LLR) Ukrajinci první voják lidových republik od nového „příměří“. Garanti války Německo a Francie jsou spokojeni, válka pokračuje.

Mnoho let střílela jen ukrajinská strana, armády lidových republik měly přísný zákaz střílet, nesměly uplatnit ani odvetnou střelbu. Od června 2020 mohou vést armády LLR a DLR odvetnou palbu, ale pouze na vojenské pozice Ukrajinců mimo obytnou zónu. Jelikož Ukrajinci mnohdy pálí ze zbraní, umístěných mezi obytnými domy, nelze proti takto umístěným zbraním uplatnit odvetnou střelbu. Během pěti let platnosti tzv. Minských dohod zahynulo na straně lidových republik, ve frontových městech a vesnicích, dalších více než tři tisíce lidí – vojáků i civilistů (včetně žen, starých občanů a dětí), několik tisíc jich bylo zraněno, další tisíce uprchly převážně do vnitrozemí nebo do Ruska. Jelikož ukrajinská armáda cílí hlavně na civilní objekty a infrastrukturu, bylo zničeno mnoho obytných domů, obchodů, škol, školek, zdravotnických zařízení, průmyslových podniků, zemědělské půdy, hospodářských zvířat, trafostanic, vodojemů, plynojemů, elektrického vedení, vodovodů, plynovodů, silnic a železnic.

Ukrajinci střílí i po opravářích, sanitkách, zdravotnících, novinářích, školních autobusech s dětmi (Zajcevo), autech civilistů apod.

Jedná se ze strany Ukrajinců o genocidu vlastních občanů – ruskojazyčných obyvatel, porušování ženevských konvencí, a tedy o válečné zločiny, které musí být po zásluze potrestány.

2. Stažení těžkých zbraní

Nesplněno Ukrajinou.

Těžké zbraně měly být staženy z bezpečnostní zóny široké 50 – 140 km podle druhu zbraní. Zatímco armáda LLR a DLR stažení provedla, Ukrajina jej provedla jen částečně a v maličkém úseku fronty (Stanica Luganská, Zolotoje), časem znovu některé dříve stažené zbraně vrátila na původní pozice a ostřeluje z těchto těžkých zbraní území LLR a DLR a jejich civilisty.

3. Monitorování OBSE

Plnění bráněno Ukrajinou.

„Zajistit ze strany OBSE efektivní monitorování a ověření režimu zastavení palby a stažení těžkých zbraní počínaje prvním dnem stahování, s využitím všech nezbytných technických prostředků včetně satelitů, bezpilotních letounů, radiolokačních systémů atd.“

Ukrajina střílí po pracovnících monitorovací mise OBSE, vozidlech OBSE, dronech a kamerách OBSE.

4. Zvláštní režim v Donbasu

Nesplněno Ukrajinou.

„Počínaje prvním dnem po stažení zahájit dialog o způsobech provedení místních voleb v souladu s ukrajinskými zákony a zákonem Ukrajiny „o dočasném uspořádání místní samosprávy v jednotlivých regionech Doněcké a Luhanské oblasti“ a rovněž o budoucím režimu těchto regionů na základě uvedeného zákona.

Neprodleně, nejpozději 30 dnů od podpisu tohoto dokumentu, přijmout usnesení Nejvyšší rady Ukrajiny s uvedením území, kterého se týká zvláštní režim v souladu s ukrajinským zákonem „o dočasném uspořádání místní samosprávy v jednotlivých regionech Doněcké a Luhanské oblasti“ na základě linie stanovené minským memorandem z 19. září 2014.“

Ukrajina dosud dialogu brání.

Ukrajina se také několikrát vyjádřila, že žádný zvláštní režim na Donbase nebude.

5. Amnestie

Nesplněno Ukrajinou.

„Zajistit omilostnění a amnestii formou zákona, který zakáže pronásledování a potrestání osob v souvislosti s událostmi, k nimž došlo v jednotlivých regionech Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny.“

Ukrajina se vyjádřila, že amnestie pro bojovníky LLR a DLR a jejich podporovatele nebude.

6. Výměna zajatců

Nesplněno Ukrajinou.

„Zajistit osvobození a výměnu všech rukojmích a nezákonně zadržovaných osob podle principu „všechny za všechny“. Tento proces musí skončit nejpozději pátý den po stažení.“

Dosud byly provedeny jen tři výměny zajatců, ale nikdy „všech na všech“, tomu se Ukrajina dosud brání.

7. Humanitární pomoc

Plnění bráněno Ukrajinou.

„Zajistit bezpečný přístup, dodávky, ochranu a rozdělování humanitární pomoci potřebným na základě mezinárodního mechanismu.“

Ukrajina nejednou ostřelovala auta s pracovníky, kteří přiváželi humanitární pomoc frontovým městům a vesnicím, např. vozidla Mezinárodního Červeného kříže.

8. Penze a daně

Nesplněno Ukrajinou.

„Stanovit způsoby plného obnovení sociálně – ekonomických vazeb, včetně sociálních převodů, jako jsou výplaty penzí a jiné platby (příjmy, včasné placení všech komunálních účtů, obnova zdanění v rámci právního rámce Ukrajiny).

S tímto cílem Ukrajina obnoví správu svého bankovního systému v regionech zasažených konfliktem, a pravděpodobně bude vytvořen mezinárodní mechanismus na podporu těchto převodů.“

Ukrajina dosud odmítá vyplácet důchody občanům LLR a DLR posíláním na jejich bankovní konta, takže důchodci, chtějí – li dostat důchod, si pro něj musejí dojet na Ukrajinu. Mnohdy velmi staří, málo pohybliví a nemocní lidé tak musejí, chtějí – li dostat důchod, každý měsíc stát v horku či mrazu mnohahodinové (někdy i dvoudenní) fronty na přechodech s Ukrajinou, a to dvakrát, cestou na Ukrajinu a zpět.

9. Kontrola hranice

Nelze splnit, protože nebyly Ukrajinou splněny předchozí body.

„Obnova plné kontroly státní hranice ze strany ukrajinské vlády ve všech zónách konfliktu, která začne první den po místních volbách a skončí po komplexním politickém urovnání (místní volby v jednotlivých obvodech Doněcké a Luhanské oblasti na základě ukrajinského zákona a ústavní reforma) do konce roku 2015 při podmínce splnění bodu 11 – při konzultacích a po dohodě s představiteli jednotlivých obvodů Doněcké a Luhanské oblasti v rámci třístranné kontaktní skupiny.“

10. Odchod zahraničních vojsk

Nelze splnit, protože nebyly Ukrajinou splněny předchozí body.

„Odsun všech zahraničních vojenských formací, vojenské techniky a rovněž žoldnéřů z ukrajinského území pod dohledem OBSE. Odzbrojení všech nezákonných skupin.“

11. Ústavní reforma

Nelze splnit, protože nebyly Ukrajinou splněny předchozí body.

„Realizace ústavní reformy na Ukrajině s účinností nové ústavy ke konci roku 2015, která jako klíčový prvek předpokládá decentralizaci (s ohledem na zvláštnosti jednotlivých regionů Doněcké a Luhanské oblasti dohodnuté s představiteli těchto regionů) a rovněž přijetí stálé právní úpravy zvláštního statusu jednotlivých regionů Doněcké a Luhanské oblasti v souladu s opatřeními uvedenými v poznámce (viz poznámka) do konce roku 2015.“

12. Volby

Nelze splnit, protože nebyly Ukrajinou splněny předchozí body.

„Na základě ukrajinského zákona „o dočasném uspořádání místní samosprávy v jednotlivých regionech Doněcké a Luhanské oblasti“ otázky týkající se místních voleb budou posuzovány a dohodnuty s představiteli jednotlivých regionů Doněcké a Luhanské oblasti v rámci třístranné kontaktní skupiny. Volby se uskuteční při dodržení odpovídajících standardů OBSE při monitorování ze strany Úřadu pro demokratické instituce a lidská práva OBSE.“

Usnesením Nejvyšší rady (Parlamentu) Ukrajiny ze dne 15. 7. 2020 o pořádání místních voleb byla v ukrajinských právních předpisech zakotvena ustanovení, která hrubě porušila tento bod Minských dohod.

13. Kontaktní skupina

Plnění bráněno Ukrajinou.

„Zintenzivnit činnost třístranné kontaktní skupiny včetně vytvoření pracovních skupin pro realizaci odpovídajících aspektů minských dohod. Budou odrážet složení třístranné kontaktní skupiny.“

Mnohokrát se stalo, že na jednání třístranné kontaktní skupiny nebo pracovních skupin zástupci Ukrajiny nepřišli, nebo přišli v nedostatečném počtu, nebo odmítli dříve dohodnuté věci podepsat. Ukrajina také záměrné často mění své zástupce ve skupinách, a ti se pak vymlouvají, že se nejprve musí s problematikou seznámit. Tím často Ukrajina zdržuje a protahuje jednání. Mnohdy pro neochotu Ukrajiny jednání skončila bez výsledku. Mnohdy i Ukrajinou podepsané dohody Ukrajina později zpochybňuje.

4.„MÍROTVŮRCE“ ZELENSKIJ A „GARANTI“ MINSKÝCH DOHOD NĚMECKO A FRANCIE

„MÍROTVŮRCE“ VLADIMIR ZELENSKIJ

Bývalý televizní komik Vladimir Zelenskij sliboval v roce 2019 před prezidentskými volbami na Ukrajině (konaly se 31. 3. 2019) nastolení míru na Donbase. Sliboval, že prvním krokem v úřadu bude zastavení palby. Tím se vymezoval proti dosavadnímu „prezidentu“ Petro Porošenkovi, který válku nezastavil. Lidé Zelenského slibům uvěřili, protože si už dlouho přáli ukončení války. Zelenskij ve volbách zvítězil (v parlamentních volbách pak zvítězila jeho narychlo „spíchnutá“ strana Sluha národa).

Zelenského prvním krokem po nástupu do úřadu nebylo zastavení palby, ale naopak zintenzivnění střelby na LLR a DLR. Střelba ze zakázaných zbraní na civilisty – muže, ženy, děti a staré občany, a civilní objekty – obytné domy, školy, školky, nemocnice, trafostanice, elektrická vedení, vodovody, vodojemy, plynovody, plynojemy, silnice, železnice aj. pokračovala, ale oproti letům 2016 – 2019 Ukrajinci stříleli po celé délce fronty, častěji, déle, i ve dne, použili těžší zbraně a stříleli na delší vzdálenosti. Přibývali mrtví a ranění, vojáci i civilisté. Lidé ve frontových vesnicích a městech byli zděšeni, opět trávili celé dny a noci ve sklepích. Situaci přirovnávali k dosud nejhoršímu období války, k letům 2014 – 15. Takhle se tedy „uvedl“ po svém nástupu do funkce Zelenskij. Ihned byl také příslušnými orgány LLR a DLR doplněn na seznam ukrajinských válečných zločinců.

Také se za první rok Zelenského ve funkci ukázalo, že je velmi slabý prezident. Zemi fakticky nevládne on, ale militantní nacionalistické bojůvky – banderovci. To se v plné nahotě ukázalo na podzim roku 2019, když mělo dojít k odsunu ukrajinských vojáků v oblasti města Zolotoje v LLR. Město je od února 2015 rozděleno na část, patřící Ukrajině (Zolotoje 1, 2, 3), na část, patřící do tzv. šedé zóny – území nikoho (Zolotoje 4) a na část, patřící LLR (Zolotoje 5). Ukrajinci později, jako i v jiných částech fronty, obsadili Zolotoje 4, přesunuli tam těžké zbraně a často ostřelovali Zolotoje 5. Nyní se konečně ukrajinští vojáci měli stáhnout ze Zolotoje 4. To však nechtěli banderovci připustit, prohlásili Zelenského za zrádce, přitáhli do Zolotoje 4 a oznámili, že jestli se ukrajinští vojáci stáhnou, obsadí místo nich jejich pozice. Zelenskij se zalekl a banderovcům se podřídil. Stažení bylo odloženo. Nakonec se sice ukrajinská armáda ze Zolotoje 4 stáhla, ale nadále ostřeluje Zolotoje 5, akorát z větší vzdálenosti. Zelenskij tedy, místo aby naplnil sliby svým voličům a zasadil se o mír, jde ze strachu před svým svržením na ruku svým odpůrcům – banderovcům a prodlužuje nesmyslnou válku.

Jak „ctí“ Zelenskij tzv. „Minské dohody“ a jak „usiluje o jejich plnění“, se také ukázalo brzy po jeho nástupu do funkce „prezidenta“. Nejenže ukrajinští zástupci neustále blokují jednání třístranné kontaktní skupiny (jak bylo již uvedeno výše), ale vedoucí představitelé státu včetně Zelenského se několikrát vyjádřili, že tzv. „Minské dohody“ jsou nezávazné, že jejich podpisy pod nejrůznějšími dokumenty (včetně tzv. „příměří“) nic neznamenají apod. To jsou tedy skutečně „seriozní“ partneři pro jednání!

Zelenskij tak „úspěšně“ pokračuje ve šlépějích svého předchůdce Petra Porošenka ve funkci „prezidenta“ – nehodlá splnit tzv. „Minské dohody“, nehodlá ukončit občanskou válku, nebude plnit dohody o „příměří“. Pokračuje v genocidě vlastního lidu a dál páchá válečné zločiny.

„GARANTI“ MINSKÝCH DOHOD

Garanty tzv. „Minských dohod“ se staly při jejich podepsání 12. 2. 2015 Rusko, Německo a Francie. Zatímco Rusko po celou dobu od podepsání dohod usiluje o jejich naplňování, vyzývá Ukrajinu k jejich plnění a kritizuje porušování dohod Ukrajinou, Německo a Francie celých pět a půl roku mlčí. Ani jednou se Německo a Francie nevyjádřily k porušování dohod Ukrajinou, ani jednou ji nevyzvaly k jejich dodržování. Navíc ještě slibují Ukrajině vstup do EU a NATO, podporují Ukrajinu hospodářsky a vojensky. Mlčí ke genocidě lidu Donbasu Ukrajinou – k vraždění civilních obyvatel včetně dětí, k ničení obytných domů a infrastruktury.

Německo a Francie se tak staly garanty ne míru, ale války, garanty pokračování občanské války na Donbase. Svým mlčením souhlasí s činy Ukrajinců včetně jejich válečných zločinů a jsou tak spoluzodpovědné za nesmyslné pokračování války. Historie tuto ostudnou roli Německa a Francie jistě jednou náležitě „ocení“.

SCHŮZKY TZV. NORMANDSKÉ ČTYŘKY

Normandskou čtyřku tvoří Rusko, Ukrajina, Německo a Francie. Na nejvyšší úrovni se čas od času projednává konflikt na Donbase včetně plnění tzv. Minských dohod. Jelikož schůzky nepřinášely kvůli nečinnosti Ukrajiny téměř žádné výsledky, prohlásili představitelé Ruska v roce 2019, že další schůzka nemá smysl, dokud se vždy nesplní dohody z předcházející schůzky. Nakonec však přece jen Rusko dalo k další schůzce souhlas.

Zatím poslední jednání normandské čtyřky, jak se tomuto formátu schůzek říká podle první čtyřstranné schůzky při oslavách vylodění Spojenců v Normandii v červnu 2014, se konalo v prosinci 2019 v Paříži.

Zpráva z tisku: „Ruský prezident Vladimir Putin a jeho ukrajinský protějšek Vladimir Zelenskyj se poprvé setkali k bilaterálnímu jednání. Svou schůzku na okraj schůzky Ruska, Ukrajiny, Německa a Francie o řešení konfliktu na Donbase označili za pozitivní. Dohodli se na výměně zajatců do konce roku a slíbili úplné respektování příměří. Ohledně termínu voleb na Donbase a kontroly hranic v povstalci ovládané oblasti se ale neshodli.“

Summit se konal, válka zůstala, napsal o výsledku ruský list Kommersant, podle kterého definitivní urovnání konfliktu na Donbasu jednání nepřiblížilo. Nedohodlo se ani odpoutání znepřátelených vojsk podél celé frontové linie, bez čehož nelze dosáhnout trvalého příměří. A místo zakotvení autonomie Donbasu v ukrajinské ústavě lze očekávat jen prodloužení platnosti ukrajinského zákona o zvláštním postavení povstalci ovládané části Donbasu. Tolik list Kommersant.

Jak hodnotit výsledky této schůzky z dnešního pohledu? Jako vždy se „díky“ Ukrajině nesplnilo skoro nic (např. slíbené „úplné respektování příměří“ se ze strany Ukrajiny zvrhlo v nekonečné každodenní ostřelování území LLR a DLR podél celé fronty během ledna až července 2020), kromě částečné výměny zajatců (opět tedy ne všech zajatců). Tristní výsledek poslední schůzky museli nakonec konstatovat i ruský prezident Putin a ministr zahraničí Ruska Lavrov. A stanovisko Německa a Francie? Mlčení… A proč by také ne? Vždyť těmto garantům války vše vychází – dohody se neplní, válka pokračuje, zbraně na Ukrajinu mohou dál v klidu prodávat, zisky zbrojařských koncernů rostou. Tak proč by nebyli spokojeni?

Pro zajímavost jedna poznámka Zelenského z prosincové schůzky (2019) v Paříži:

Hned bych se raz dva domluvil. Teprve budoucnost ukáže, zda se s ním (Putinem) dá vůbec dohodnout, anebo nedá, řekl podle ČTK Zelenskij ukrajinským médiím.

Inu, s kým se nedá dohodnout a kdo neplní závěry pařížské schůzky, vidíme dnes a denně.

5. DNEŠNÍ ROLE BÝVALÝCH PREZIDENTŮ UKRAJINY

Kravčuk, Kučma, Juščenko, Janukovič…

První dva neutrální ve vztahu Ukrajina – Rusko a Ukrajina – Západ. Orientovali stát, zejména hospodářsky, vyváženě. Zajistili styky jak s Ruskem, tak se Západem. To se však Západu nelíbilo.

Juščenko – jednoznačně prozápadní prezident, vzešlý z tzv. Oranžové revoluce v roce 2004, vyvolané a podporované Západem. To se projevilo v omezování vztahů s Ruskem a jednostranné orientaci na Západ. Ještě horší byla Juščenkova podpora ukrajinského nacionalismu – banderovců (jmenování Stěpana Bandery Hrdinou Ukrajiny).

Janukovič – hovoří se o něm jako o proruském prezidentu, ale i on se snažil o vyvážený vztah, spolupracoval jak s Ruskem, tak Západem. Odebral titul Hrdiny Ukrajiny Banderovi. To vše se opět Západu nelíbilo, připravoval se tak Majdan…

Turčinov a Porošenko – jednoznačně prozápadní prezidenti, vzešlí z Majdanu v roce 2014, z protistátního převratu, vyvolaném a podporovaném Západem. Aktivní roli však sehráli i „oživení“ banderovci. Banderovi byl vrácen titul Hrdina Ukrajiny.

Co je ale velmi zajímavé, svým způsobem zvláštní, a o čem se moc nemluví, je role prvních dvou prezidentů samostatné Ukrajiny v pomajdanovské, banderovské Ukrajině. Že třetí prezident samostatné Ukrajiny, Juščenko, protistátní převrat a současný banderovský režim podporuje, není překvapením.

Ovšem i první dva prezidenti samostatné Ukrajiny – Kravčuk i Kučma – jednoznačně podpořili protistátní převrat na Ukrajině v roce 2014 a podporují veškeré kroky pomajdanovských prezidentů – Turčinova, Porošenka, Zelenského, včetně podpory občanské války na Donbase, snahy zlikvidovat odpor proruských povstalců v LLR a DLR, podpory válečných zločinů Ukrajiny, řádění banderovců (např. pochody veteránů Divize SS – Galizien), podpory útoků na ruskojazyčné obyvatelstvo, likvidace ruského jazyka, podpory zhoršení vztahů s Ruskem, podpory nesmyslné teze, že Rusko vede válku proti Ukrajině atd.

Kučma byl dokonce až do 28. 7. 2020 (toho dne odstoupil) vedoucím delegace Ukrajiny na jednáních třístranné kontaktní skupiny (Ukrajina – LLR – DLR) v Minsku! Byl to tedy právě on, kdo (samozřejmě se souhlasem prezidenta) celých pět a půl roku blokoval jednání a bránil dosažení přijatelného výsledku. A kdopak že nastoupil po Kučmovi? Nikdo jiný než vlastizrádce SSSR a sovětské Ukrajiny, zrádce ukrajinského a ruského národa z roku 1991 Kravčuk! Ten se hned po nástupu do nové funkce (vedoucího delegace Ukrajiny na jednáních třístranné kontaktní skupiny v Minsku) „blýskl“ začátkem srpna 2020 prohlášením, že „není třeba Minské dohody vnášet do Ústavy Ukrajiny“. Tak, a máme to! Ještě se ani neohřál v nové funkci a hned prvním prohlášením popřel Minské dohody (podle nich má být tzv. zvláštní statut Donbasu vnesen do Ústavy Ukrajiny – a ani po pěti a půl letech dosud nebyl)! Proti vyjádření Kravčuka, popírajícímu Minské dohody, se ihned ohradil ministr zahraničí LLR Vladislav Dějněgo.

Po prvních jednáních v Třístranné kontaktní skupině o urovnání konfliktu na Donbasu prohlásil v srpnu 2020 Vitold Fokin, nový zástupce vedoucího ukrajinské delegace Leonida Kravčuka, první ukrajinský předseda vlády z let 1991 – 92, že pokud budou všechny strany chtít, lze rychle dosáhnout míru a kompromisu. Zdůraznil, že na Ukrajině existuje silná politická síla, která má z války velké výhody a nehodlá ji ukončit.

Vitold Fokin uvedl, že je nutné provést všeobecnou amnestii a udělit Donbasu zvláštní status – celému Donbasu, nejen území ovládanému LLR a DLR. Kancelář prezidenta Ukrajiny prohlásila, že jejich oficiální pozice se neshoduje se slovy Vitolda Fokina, a sám politik skončil na známém webu „Mírotvůrce“.

Fokinovi začali vyhrožovat a obvinili jej ze zrady. A to nejdůležitější funkcionáři „válečné strany“. I ti, kteří jsou spojeni s kanceláří ukrajinského prezidenta. „To znamená, že v provládních strukturách jsou vyslání „kozáčci“. Pokud příznivci války zuří, pak se moje slova dostala na správné místo. Musíme nastolit mír na Ukrajině, což se chystáme udělat. Mám na mysli, my s Leonidem Makarovičem Kravčukem,“ řekl Vitold Fokin v rozhovoru pro Channel 5.

Co říká „Mírotvůrce“? Ukazuje, že politik je provokatér, který se záměrně účastní „protiukrajinských propagandistických aktivit zaměřených na destabilizaci společenského a politického života na Ukrajině“, popírá ruskou agresi a manipuluje se společensky významnými informacemi.

Ve straně Petro Porošenka okamžitě navrhli stáhnout politika z delegace a bývalý tajemník Rady pro národní bezpečnost a obranu Alexander Turčinov vyzval k odvolání Leonida Kravčuka a Vitolda Fokina z delegace a zahájil proti nim stíhání. Jinak hrozil pouličními protesty. Obzvláště se mu nelíbil návrh na všeobecnou amnestii. Je zajímavé, že Vitold Fokin ve skutečnosti jen zopakoval vše, co je napsáno v Minských dohodách a v zákoně o zvláštním statutu. A koneckonců horliví kritici tyto dokumenty podepsali. Petro Porošenko podepsal Minské dohody, pod vedením Alexandra Turčinova v září 2014 přijal ukrajinský parlament zákon o zvláštním statutu, který podepsal také Petro Porošenko. Neexistují žádné záruky, že věci půjdou nad rámec prohlášení. První předseda vlády Ukrajiny může mít jakýkoli mírumilovný a konstruktivní postoj, ale o zvláštním statutu nebo amnestii se rozhoduje v prezidentově kanceláři. A tam už rok zdržují řešení i méně důležitých otázek. A oficiálně říkají, že politickou část Minských dohod nebudou vůbec plnit.

V září 2020 přišel Leonid Kravčuk s tím, že Parlament Ukrajiny se zákonem o zvláštním statutu Donbasu vůbec nebude zabývat, protože mezi jeho poslanci není dostatek hlasů pro jeho schválení. „Prezident“ Zelenskij pak prý začal připravovat referendum o zvláštním statutu Donbasu. Předpokládá se, že většina obyvatel Ukrajiny se vysloví proti udělení zvláštního statutu Donbasu. Tím získá Zelenskij argument pro definitivní pohřbení tzv. Minských dohod, protože si to „národ nepřeje“.

Nyní to tedy bude Kravčuk, který bude popírat Minské dohody, snažit se je měnit podle libovůle Ukrajiny bez souhlasu delegací LLR a DLR, bude blokovat jednání v Minsku a bránit dosažení pokroku, bránit dosažení míru na Donbase. A tedy bude podporovat pokračování občanské války! Čili pilně plnit nařízení garantů války – Zelenského a jeho „nadřízených“- banderovců, Německa, Francie a celé EU, USA a celého NATO.

6. ŽIVOT V LLR A DLR V LETECH 2016 – 2020

Situace, zejména hospodářská, je nesmírně složitá. Přesto země a její obyvatelé i v obtížných podmínkách, za pokračující občanské války, žijí.

1. Politická situace

Politická situace se postupně stabilizovala, byly vytvořeny státní orgány. LLR i DLR jsou prezidentské republiky, v čele stojí hlava státu (prezident). Lidové sověty (parlamenty) a hlavy států jsou voleny ve všeobecných volbách na čtyřleté období (volby se konaly v letech 2014 a 2018). Výkonnou moc má Rada ministrů (vláda). V okresech, městech a na vesnicích se volby do sovětů konat nemohou až do celkového politického vyřešení situace (což je v souladu s tzv. Minskými dohodami, zatímco Ukrajina se místní volby chystá v rozporu s Minskými dohodami uspořádat v roce 2020). Pro větší zapojení veřejnosti a mládeže do společenského dění existují ještě na všech úrovních (celostátní, okresní, městské a vesnické) volené Společenské komory (parlamenty) a Mládežnické rady, které spolupracují se sověty.

V LLR a DLR zatím nejsou oficiálně povoleny vzhledem k válečnému stavu politické strany. Povolena jsou pouze společenská hnutí, která staví své kandidáty do voleb. Existují odborové, profesní, mládežnické, dětské, kulturní a sportovní organizace. V DLR byla v roce 2016 obnovena Pionýrská organizace. V LLR a DLR neoficiálně působí komunistické strany a Komsomol, v DLR také revoluční Nezávislý odborový svaz horníků.

Oficiální politické vztahy se zahraničím jsou minimální (kromě jednání delegací LLR a DLR s delegací Ukrajiny na jednáních v Minsku jsou to vztahy s Alánií – Jižní Osetií), neboť republiky nebyly uznány žádným členským státem OSN. Neoficiální vztahy jsou čilé zejména s Ruskem.

Rusko velmi podpořilo obě republiky v roce 2019, kdy začalo zájemcům z obou republik udělovat ruské státní občanství. Zájem o ruské státní občanství je obrovský, jen za první rok bylo toto občanství uděleno 100 000 občanům v LLR. K 30.9.2020 činí stav 150 000.

2. Hospodářská situace

Po skončení nejtěžších bojů v únoru 2015 se v LLR a DLR (netýká se ovšem frontových měst a vesnic, kde válka zuří dodnes) postupně obnovuje normální život. Odhodlání lidí je obrovské. Obnova připomíná poválečná léta obnovy po skončení Velké vlastenecké války v SSSR. Smutné je, že na některých stejných místech probíhá obnova po 70 letech již podruhé (poprvé po roce 1945, podruhé po roce 2015). Odstranění trosek. Postupná výstavba nových obytných domů, opravy poničených domů, obchodů, škol, školek, nemocnic, kulturních a sportovních objektů, objektů infrastruktury (vodovodů, plynovodů, rozvodů elektřiny, železnic, silnic), obnova výroby v průmyslových podnicích aj. Je to ale práce ne na léta, ale desetiletí, vzhledem k omezeným finančním možnostem obou zemí. Bylo také třeba se postarat o invalidy, zraněné, rodiny, které ztratily své blízké, o sirotky, o rodiny, které přišly o dům nebo živobytí, o přesídlence z frontových oblastí, o navrátilce z Ruska, Ukrajiny.

Do roku 2016 ještě existovala hospodářská spolupráce LLR a DLR s Ukrajinou, Ukrajina odebírala hlavně kvalitní černé uhlí z donbaských šachet pro své uhelné elektrárny (celé dlouhé vlaky s uhlím jezdily z LLR a DLR po obnovených tratích na Ukrajinu). Pak však Ukrajina zavedla úplnou hospodářskou blokádu obou zemí, nákladní železniční i silniční doprava na Ukrajinu byla zastavena. Co na tom, že od té doby Ukrajina odebírá donbaské černé uhlí přes Rusko, přitom mnohem dráž? Hospodářská situace se tím v LLR a DLR rapidně zhoršila. Mnohé podniky v LLR a DLR byly kvůli ztrátě odbytiště nuceny zastavit výrobu, zvyšovala se nezaměstnanost. Muselo se začít prakticky od nuly-hledat nová odbytiště. Postupně se dařilo některým podnikům najít nová odbytiště, hlavně pro uhlí, v Rusku, v menší míře v Turecku a některých dalších zemích. Tak se mohla postupně obnovovat těžba uhlí, výrobu obnovily i obrovský Alčevský metalurgický kombinát (LLR) a další průmyslové podniky. Mnoho podniků však zatím to štěstí nemělo. Ve slavné lokomotivce Lugansktěplovoz v Lugansku se od r. 2016 lokomotivy nevyrábějí (není odbyt), pracují zde pouze čtyři cechy, vyrábějící součástky k lokomotivám.

Vládám LLR a DLR v této obtížné hospodářské situaci, za ukrajinské blokády, nezbylo než provést změny v řízení podniků a v daňovém systému. Průmyslové podniky, doly totiž i po vzniku LLR a DLR stále patřily ukrajinským oligarchům (např. donbaské šachty a fotbalový oddíl Šachťor Doněck včetně Donbas Arény Rinatu Achmetovovi), kteří z LLR a DLR uprchli, a tak daně tyto podniky odváděly na Ukrajinu. Od roku 2017 bylo v podnicích v LLR a DLR zavedeno tzv. vnější řízení. Vnější řízení neznamená znárodnění. Podniky ale začaly být řízeny nově vytvořenými státními společnostmi v LLR a DLR a daně tyto podniky odvádějí do státního rozpočtu obou republik. Finanční situace republik se tím značně vylepšila. Zvýšily se platy zaměstnanců, důchody a sociální dávky, více peněz je nyní na celkovou obnovu a rozvoj zemí. Od roku 2016 se každý rok koná Výstava úspěchů národního hospodářství (VDNCH).

Zlepšená hospodářská situace umožnila vyhlásit v republikách dlouholetý plán rozvoje na léta 2018-2023. Již v prvních dvou letech byl vidět značný pokrok. Opravovaly se silnice (které se za dob samostatné Ukrajiny v letech 1991-2014 vůbec neopravovaly a byly v dezolátním, kolikrát v nesjízdném stavu), železnice, školy, kulturní domy, knihovny, kina, plavecké bazény, hřiště aj. Zintenzivnila se výstavba a opravy bytů a domů. Jelikož oba státy věnují velkou pozornost dětem, kultuře a sportu, mnoho peněz se investuje na výstavbu nových dětských hřišť, na různé kulturní festivaly a sportovní akce.

3. Humanitární program pro sjednocení lidu Donbasu

Zatímco Ukrajina dělá vše pro to, aby lid Donbasu rozdělovala (území Donbasu-Doněcké uhelné pánve-leží nyní jak na území Ukrajiny, tak na území LLR a DLR), vlády LLR a DLR připravily a od roku 2017 rozvíjí Humanitární program pro sjednocení lidu Donbasu, tj. sociální program působící v Luganské lidové republice a Doněcké lidové republice, zaměřený na pomoc obyvatelům Donbasu žijícím na území kontrolovaném Ukrajinou poskytováním sociálních a administrativních služeb, jakož i rozvojem a posilováním kulturních, humanitárních, profesionálních vazeb. Jeho hlavním úkolem je zachování jednoty donbaského lidu rozvíjením kontaktů a spolupráce lidí žijících po obou stranách „linie příměří“.

Vláda LLR a DLR připravily dlouhodobé i jednorázové programy. Mezi dlouhodobé programy patří umožnění studia mladým lidem z ukrajinské části Donbasu na vysokých školách v LLR a DLR, možnost lékařského ošetření v LLR a DLR, možnost porodů v LLR a DLR aj. Vlády LLR a DLR také poskytují potřebným lidem v ukrajinské části Donbasu finanční pomoc (výplaty veteránům Velké vlastenecké války, veteránům hornické práce, poskytování sociální pomoci lidem, kteří se ocitli v obtížné životní situaci: rodinám vychovávající postižené dítě; rodinám se třemi nebo více dětmi; rodinám vychovávajícím sirotky a děti zbavené rodičovské péče a poručnictví; invalidům I., II., III. skupiny, invalidům od dětství; občanům s těžkými chronickými nemocemi; chudým a starým osamoceným lidem). Mezi jednorázové programy patří nabízení účasti lidí z ukrajinské části Donbasu v různých společenských, kulturních, turistických a sportovních akcích v LLR.

Jen za první půlrok fungování programu se z ukrajinské Luganské oblasti v Lugansku léčilo 800 onkologicky nemocných, narodilo se přes 100 dětí a vysoké školy LLR přijaly přihlášky 695 studentů.

Pro některé účastníky z Ukrajiny na těchto akcích v LLR, např. některé sportovce, to má však těžké důsledky. Jeden fotbalista byl doživotně vyřazen z ukrajinského fotbalového klubu proto, že se zúčastnil fotbalového utkání v LLR. Jsou i další podobné případy.

Mezi lidmi na Donbasu totiž není žádná nenávist proti obyčejným lidem, žijícím na druhé straně fronty. Ani proti Rusům, ani proti Ukrajincům. Vždyť mají mezi nimi také spoustu příbuzných, známých a přátel. Nenávist mají pouze proti těm, kteří rozpoutali válku proti svému lidu pro své zbohatnutí a pro zisky zbrojařských koncernů ve státech NATO, EU a USA.

4. Školství

Školský systém se po roce 2015 poměrně brzy stabilizoval. Byl přejat školský systém, který funguje v Rusku. I nadále existují ruskojazyčné (těch je většina) a ukrajinskojazyčné školy. Zpočátku byl nedostatek vhodných učebnic, tak se používaly jak staré ukrajinské učebnice, tak postupně dovážené ruské učebnice. Učitelé si pomáhali různými texty a brožurami. Během let byly všechny ukrajinské učebnice nahrazeny ruskými. Také se začaly vydávat i vlastní učebnice v LLR a DLR, zejména učebnice zeměpisu (zeměpis LLR, DLR) a dějepisu (dějiny LLR, DLR). V souladu s Ústavami LLR, DLR se za území LLR, DLR považují území celé bývalé Luganské, Doněcké oblasti z dob Ukrajiny. Části území bývalé Luganské a Doněcké oblasti, které jsou pod správou Ukrajiny, se považují za dočasně okupované Ukrajinou.

Až do školního roku 2019/2020 byla na všech školách v LLR a DLR povinná výuka ruštiny, ruské literatury, ukrajinštiny a ukrajinské literatury od 1.třídy, povinná výuka angličtiny od 3.třídy. Od školního roku 2020/2021 byla v ruskojazyčných školách povinná výuka ukrajinštiny a ukrajinské literatury (jedná se o dva samostatné předměty) zrušena, což souvisí se zrušením ukrajinštiny jako druhého státního jazyka.

Rozsáhlá je síť vysokých škol (univerzit aj.), na kterých studují i studenti z Ukrajiny, Ruska, republik bývalého SSSR, z mnoha asijských a afrických zemí. Místní vysoké školy spolupracují s vysokými školami v Rusku.

1.9.2020 vstoupily do škol „děti války“, děti, které se narodily v roce 2014 a které nikdy nepoznaly mír.

Celým školstvím LLR a DLR prolíná vlastenecká výchova. Od září 2020 byl v 10.třídách škol LLR zaveden nový předmět-Historie Velké vlastenecké války. Jinak je vlastenecká výchova součástí téměř všech společenskovědních předmětů, dále se během školního roku konají samostatné vyučovací hodiny, věnované většinou nějakým významným výročím, dále různé pořady-besedy, soutěže. Žáci se také během školního roku, příp. v době školního tábora, zúčastňují oslav státních svátků (např. 1.5, 9.5., 11.5., 12.5.) a nejrůznějších výročí (např. 22.6.-začátek Velké vlastenecké války, den-výročí osvobození města nebo vesnice Rudou armádou), a to nejen ve škole, ale i mimo ni. V mnoha školách působí také Vlastenecké kluby. Děti se od malička učí nejen lásce ke své vlasti a národu, ale i porozumět dějinám svého státu a národa. Velkou pozornost školy věnují zachovávání úcty dětí k Rudé armádě a hrdinům Velké vlastenecké války, k ještě žijícím veteránům Velké vlastenecké války, ale také úcty k současným hrdinům-bojovníkům proti ukrajinskému fašismu, žijícím i padlým, mezi nimiž je i mnoho otců, dědů, bratrů a strýců dětí. Na každé škole je buď Síň slávy nebo koutek či nástěnky, věnované těmto hrdinům.

5. Kultura

Vlády i okresní a krajské orgány LLR a DLR se rozvoji kultury velmi věnují a navazují tak na sovětské a ukrajinské tradice. Vždyť kultura byla na Donbase vždy na velmi vysoké úrovni.

Kulturní soubory předváděly své umění po celé Evropě, mj. i v Československu (později ČR). V LLR i DLR existuje rozsáhlý systém výchovy mladých kulturních talentů. Vzdělání dětí v uměleckých oborech je bezplatné. Existují samostatné Dětské výtvarné školy a Dětské hudební školy (zde se děti učí hře na různé hudební nástroje, sólovému zpěvu, jsou zde i orchestry a pěvecké sbory). Dětské školy umění pak poskytují možnost vzdělání ve více oborech-ve výtvarných, v hudebních, v tanečních. V LLR je celkem 48 dětských škol umění s 12 000 žáky. V LLR a DLR působí celá řada orchestrů, pěveckých sborů a tanečních souborů. Rozsáhlé možnosti vzdělání v pěveckých a tanečních oborech poskytují i Domy či Centra kultury. V hlavních městech Lugansku a Doněcku pak působí Dětské akademie, kde se děti mohou věnovat mnoha uměleckým oblastem, kromě výše zmíněných např. i herectví, filmu, fotografii aj. Mnoho dětských uměleckých kroužků působí i na školách a v podnicích. Studenti se pak mohou dále vzdělávat ve vysokých uměleckých školách či akademiích. Dospělí zájemci se rovněž mohou umění věnovat v mnoha uměleckých souborech.

Taneční a pěvecká vystoupení jsou v LLR a DLR všudypřítomná. Existuje mnoho festivalů a soutěží, soubory vystupují i při oslavách státních svátků a nejrůznějších výročích, na různých slavnostech jako např. Dnech města.

Kulturní soubory mají bohužel od roku 2014 omezené možnosti cestování do zahraničí. Cestují pouze do LLR, DLR, Ruska, Běloruska, Abcházie, Alánie (Jižní Osetie). Na Ukrajinu mají vstup zakázán. Možnost vystupování v jiných zemích, např. v zemích EU, je teoreticky možná (s ukrajinským nebo nově s ruským pasem), ale je problémem pozvání a financování pobytu souboru (kdo bude ochoten soubor pozvat a financovat jeho pobyt). Navíc pro členy souborů je jediná možnost cesty doprava letadlem a ta je pro ně neúnosně drahá. Nicméně k průlomu došlo na podzim 2019, kdy poprvé od roku 2014 hostoval kulturní soubor z LLR nebo DLR v zemi EU (skupina Molodo Zeleno dětského pěveckého souboru Eťud-Tais z Alčevska v LLR uspořádala dva koncerty v ČR). Písňové soutěže na Slovensku se pak zúčastnila zpěvačka z LLR. Cirkusoví umělci z Doněcka (DLR) Milana Verzilova (8) a Sergej Šumilo (12) se v únoru 2020 zúčastnili mezinárodní soutěže v cirkusovém umění ve Španělsku.

Velmi vysokou úroveň si zachovávají i divadla, jak profesionální, tak amatérské soubory. V Lugansku hraje ruské i ukrajinské divadlo-opera, činohra i balet. V obou zemích působí Státní filharmonie. Pomalu se rozvíjí i film, bylo natočeno již několik celovečerních filmů, především o občanské válce, např. filmy Grahama Phillipse nebo film Romana Razuma Vlastenka (rusky-Opolčenočka). Rozsáhlá je síť kin, knihoven, galerií, muzeí. Vysílá státní televize a rozhlas, k dispozici jsou mobilní sítě a internet.

Přes určité těžkosti (hlavně vydavatelské) se rozvíjí i literatura obou zemí. Postupně jsou vydávána díla místních jak osvědčených autorů, tak nových talentů. Mezi jedinečné talenty patří 12-letá spisovatelka (píše povídky pro děti, eseje o válce, divadelní hry) Faina Savenkova z Lugansku. Již v 10 letech se v roce 2019 stala členkou Svazu spisovatelů LLR, v 11 letech se v roce 2020 stala kandidátkou členství ve Svazu spisovatelů Ruska. Její povídky, hry a eseje byly publikovány v mnoha novinách, časopisech, sbornících mladých autorů a na webech v LLR, DLR a Rusku. Její díla již byla přeložena do mnoha jazyků-do angličtiny, španělštiny, italštiny, bulharštiny, srbštiny a také češtiny (péčí spisovatelky Ivany Blahutové, povídka a esej byly otištěny péčí spisovatele Karla Sýse v literární příloze Haló novin LUK). Faina se zúčastnila mnoha literárních soutěžích v několika zemích a v mnoha zvítězila. Zvítězila i v literární soutěži v Praze (účastnila se na dálku). Dalším mladým talentem LLR je 14-letá Kateřina Ščerba z Alčevska, píšící povídky hlavně o zvířatech, ale ani ona se nemohla vyhnout tématu války. Rovněž Káťa zvítězila v mnoha literárních soutěžích a její povídky jsou otiskovány v novinách, časopisech a na webech. Povídka Káti byla přeložena i do češtiny. Básně, hlavně o válce, píše 14-letá Bohdana Něščeret z Alčevska (více o ní níže). Její některé básně byly Ivanou Blahutovou přeloženy do češtiny a otištěny péčí spisovatele Karla Sýse v literární příloze Haló novin LUK a péčí Ivany Blahutové ve Slovanském almanachu Hej, Slované.

Co se týká cest kulturních souborů ze zahraničí do LLR a DLR, zatím jich přijelo po roce 2014 velmi málo, např. skupina Banda Bassoti z Itálie (2018).

6. Sport

Také tělovýchově a sportu je v LLR a DLR věnována velká pozornost. I v této oblasti je možno navazovat na bohaté tradice sovětského a ukrajinského sportu. Zdejší sportovci získali mnoho medailí na olympijských hrách, mistrovstvích světa a Evropy a v nejrůznějších turnajích a soutěžích. Děti se mohou věnovat sportu v Dětských a mládežnických sportovních školách, ve sportovních oddílech a sportovních kroužcích na školách. Rozvoji masového sportu se věnuje asociace Sport pro všechny (např. plnění odznaku GTO-Připraven k práci a obraně). Zájemci mohou studovat na vysokých školách tělovýchovy a sportu v Lugansku a Doněcku.

V obou zemích se pořádá celá řada mistrovství a soutěží pro dospělé, mládež i děti. I zde jsou možnosti účasti na soutěžích v zahraničí omezené. Kromě cest do LLR, DLR, Ruska, Běloruska, Abcházie, Alánie (Jižní Osetie) se po roce 2014 podařilo sportovcům DLR v kosiki karate zúčastnit se mistrovství světa (2015) a mezinárodní soutěže (2018) v Japonsku.

Co se týká cest sportovců ze zahraničí ( kromě LLR, DLR, Ruska, Běloruska, Abcházie, Alánie-Jižní Osetie a ojedinělých sportovců z Ukrajiny) do LLR a DLR po roce 2014, zatím se žádná neuskutečnila.

7. BOHDANKA-DOČA A HRDINOVÉ DONBASU

PŘÁTELSTVÍ ALEXEJE MOZGOVÉHO S BOHDANKOU – DOČOU

Alexej Mozgovoj – hrdina Novoruska, byl prvním velitelem brigády Prizrak, která vznikla spontánně v roce 2014, když bylo potřeba bránit nově vzniklou LLR proti agresi ukrajinských vojsk. Prizrak obstál, země se ubránila a brigáda se stala součástí nově vytvořené armády (Lidové milice) LLR.

Prizrak byl po přijetí tzv. Minských dohod dislokován ve městě Alčevsku. Tam se s Alexejem (strýčkem Ljošou) seznámila žákyně 3.třídy 13.ZŠ Naděžda Bohdanka Něščeret. Začali se přátelit a vzájemně navštěvovat. Bohdanka strýčka Ljošu často navštěvovala na základně Prizraku, kde také pomáhala v kuchyni a všichni si ji oblíbili. Získala přezdívku Doča a stala se čestnou členkou brigády (tou je dosud). Alexej skládal básně a pomáhal ve skládání básní Bohdance. Vznikl i známý plakát brigády Prizrak, na němž je vyobrazena Bohdanka s Alexejem. Plakát byl rozvěšen po celém městě.

Krásné přátelství násilně přervala smrt Alexeje, když na něj byl ukrajinskými diverzanty spáchán 23.5.2015 nedaleko Alčevska atentát. Bohdanka, která jej pozvala domů na oslavu svých narozenin 24.5., o ničem nevěděla a marně na strýčka čekala. Smrt strýčka Ljoši jí hluboce otřásla a poznamenala. Na jeho památku složila svou první báseň Hoří Donbas, kterou přednesla na smuteční tryzně v Alčevsku v den jeho pohřbu. Přednes končila v slzách. Zapřisáhla se, že nikdy na strýčka Ljošu nezapomene a udělá vše, co je v jejích silách, aby přispěla k vítězství nad ukrajinským fašismem. Od té doby nosí květiny na jeho hrob, k jeho pomníku v Alčevsku i k památníčku na místě tragédie.

Pokračuje ve skládání básní. Její básně byly přeloženy i do češtiny a v České republice vyšly v literární příloze Haló novin „Literatura-Umění-Kultura“ a ve Slovanském almanachu „Hej, Slované!“ Bohdanka nadále navštěvuje bojovníky Prizraku, který se přemístil do města Kirovska na severu LLR. Na své škole založila vlastenecký klub. Má i spoustu dalších aktivit, např. působí v dobrovolnickém hnutí nebo v Kozáckém svazu.

Bohdanka-Doča se stala symbolem nejen brigády Prizrak, ale celé LLR a Novoruska. Bohdanku znají dobře i v DLR, kam často jezdí za tamními bojovníky a za svou kamarádkou, vlastenkou Annou-Malou Hvězdičkou. Bohdanka byla několikrát i za přáteli v Rusku, zejména v Moskvě a Leningradu (t.č. Sankt Petěrburg). Bohdanku znají i v dalších evropských zemích, také v České republice.

HRDINOVÉ DONBASU

Byly jich stovky. Těch, kteří se postavili do čela povstání proti banderovcům, kteří se protistátním převratem na Ukrajině chopili moci. Mnozí z nich stanuli v čele vytvořených ozbrojených oddílů, bránících lid Donbasu před útokem ukrajinské armády, které se později staly součástí nově vytvořených armád LLR a DLR. Mnozí stanuli na různých politických funkcích nově vzniklých republik LLR a DLR.

Tito hrdinové vybojovali samostatnost lidových republik LLR a DLR a bránili jejich samostatnost před útoky ukrajinských banderovců. Desítky z nich byly zavražděny ukrajinskými diverzanty, vysílaných z Ukrajiny. Lid Donbasu je uctívá jako hrdiny podobně jako hrdiny Velké vlastenecké války. Vzpomeňme alespoň některé z nich.

Alexej Borisovič Mozgovoj (1975-2015), velitel Prizraku, LLR

Arsen Sergejevič Pavlov (Motorola, 1983-2016), velitel Sparty, DLR

Michail Sergejevič Tolstych (Givi, 1980-2017), velitel Somali, DLR

Alexandr Alexandrovič Bědnov (Batman, 1969-2015), velitel Batmanu, LLR

Pavel Leonidovič Drjomov (Baťja, 1976-2015), velitel 6.motostřeleckého pluku Platova, LLR

Jevgenij Stanislavovič Iščenko (Malyš, 1966-2015), velitel 1.kozáckého pluku, starosta Pervomajsku, LLR

Roman Voznik (Cygan, 1971-2015), velitel Miraže, poslanec Lidového sovětu, DLR

Jevgenij Vladimirovič Žilin (1976-2016), velitel Oplotu, DLR

Gennadij Nikolajevič Cypkalov, (1973-2016), předseda Rady ministrů LLR

Alexandr Vladimirovič Zacharčenko (1976-2018), hlava DLR

TRAGICKÁ SITUACE ROZDĚLENÝCH RODIN

Občanská válka na Donbase rozdělila rodiny. Mnoho rodin v LLR a DLR má příbuzné na Ukrajině. Zdaleka nejde jen o staré občany, kteří zůstali osamoceni ať už v lidových republikách nebo na Ukrajině. Mnoho rodin (brána základní rodina, tj. rodiče a děti) bylo rozseknuto doslova napůl. Na jedné straně fronty žije třeba táta s jedním dítětem, na druhé máma s druhým dítětem. Rozdělené rodiny se sice mohou navštěvovat, ale je to obtížné. Ukrajinci na tzv. linii „příměří“ kladou mnohé překážky těmto návštěvám, takže mnoho rodin to řeší tak, že se nenavštěvují. A vůbec nejhorší je, že mnoho rodin bylo rozděleno i politicky. Část rodiny, žijící na Ukrajině, podporuje ukrajinské nacionalisty (a tedy přímo či nepřímo i válku proti svým příbuzným, což je nepochopitelné), druhá část rodiny, žijící v LLR nebo v DLR, podporuje lidový odpor proti ukrajinskému nacionalismu. Dochází ke sporům, hádkám i nenávisti.

Časté jsou i případy, kdy Ukrajinci (muži nebo mladí chlapci), střílejí proti svým příbuzným (rodičům, prarodičům, dospělým dětem, tetám a strýcům, bratrancům a sestřenicím aj.-mnozí z nich jsou děti) v LLR či DLR. Málo je případů, kdy ukrajinský voják kvůli tomu dezertoval nebo přešel na stranu lidových republik. Více Ukrajinců to řeší prací v zemích EU nebo útěkem za hranice. V LLR a DLR je v tomhle ohledu situace jednodušší, protože armády lidových republik jsou tvořeny na bázi dobrovolnosti. Takže kdo nechce střílet na své příbuzné na Ukrajině, prostě do armády nejde.

8. PROBLÉMY LIDOVÝCH REPUBLIK A JEJICH ZAHRANIČNÍ VZTAHY

PROBLÉMY LIDOVÝCH REPUBLIK

Do boje proti fašismu na Ukrajině, proti ukrajinské armádě se zapojila prakticky celá společnost kromě oligarchů jako Rinata Achmetova (vlastníka donbaských šachet a fotbalového klubu Šachťor Doněck), který utekl na Ukrajinu. Byla to tedy pestrá společnost s nejrůznějšími politickými názory, od komunistických (KS Ukrajiny) přes sociálně demokratické ( Morozova Socialistická strana Ukrajiny) až k liberálním (Janukovičova Strana regionů) a konzervativním (bělogvardějské hnutí Igora Strelkova). Přeci jen ale převažovala komunistická myšlenka, že je třeba společnosti vrátit socialistické zřízení. Komunisté byli v čele boje proti ukrajinské armádě, v jednotlivých bojových jednotkách měli komunisté velký vliv. Nejpatrnější to bylo v brigádě Prizrak, což byla původně komunistická jednotka v čele s Alexejem Mozgovým. Později byl Prizrak rozšiřován o další jednotky a komunistická zůstala jen část Prizraku. Alexej Mozgovoj měl velký vliv na politické dění v zemi. V roce 2015 se zúčastnil Antifašistické konference v Alčevsku, kde vystoupil se závažným kritickým projevem proti některým vládním činitelům, brzdícím prosocialistický rozvoj. Už ve volbách hlav států a Lidových sovětů (parlamentů) v roce 2014 se do čela DLR dostal socialisticky orientovaný Alexandr Zacharčenko a do Lidových sovětů mnoho komunistů (prostřednictvím kandidátek společenských hnutí). Několik komunistů se stalo i členy vlád a byli zastoupeni i v dalších státních orgánech.

Během několika prvních let se skutečně komunistům podařilo prosadit některé socialistické principy ve společnosti. Ve znaku LLR se objevila rudá pěticípá hvězda, v DLR byla obnovena Pionýrská organizace, navazovalo se na různé socialistické tradice z dob SSSR. Výrobní prostředky však nebyly znárodněny (i když komunisté to prosazovali) a zůstaly ve vlastnictví ukrajinských oligarchů jako Rinata Achmetova aj. Navíc vznikaly nové soukromé podniky. Komunistické strany ani Komsomol nebyly oficiálně registrovány. Vzniklo několik „vládních“ mládežnických organizací. Postupně během let byli komunisté a lidé se socialistickou orientací postupně odsouváni z významných funkcí nebo zemřeli násilnou smrtí (např. 2015 atentát na Alexeje Mozgového, 2018-atentát na Alexeje Zacharčenka). K moci se dostali lidé s liberální orientací, kteří chtějí zachovat kapitalismus ve společnosti. Socialistické prvky se začaly vytrácet. Pionýr v DLR utlumil činnost (nepodařilo se mi zjistit, zdali ještě existuje), v LLR vznikla „vládní“ dětská organizace „Junaja gvargija“ (i když se původně hovořilo o obnově Pionýra). Na socialistické tradice z dob SSSR se zapomnělo. Socialistická minulost v SSSR se přestala připomínat. Tolerované komunistické strany jsou na okraji zájmu států a sdělovacích prostředků. Při oslavách 1.máje, Dne vítězství 9.května a jiných svátků již není vidět rudé vlajky nebo vlajky SSSR (výjimku tvoří rudá zástava se znakem SSSR jako symbol vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce), ty přinášejí na oslavy jen komunisté. Zůstala jen rudá hvězda ve znaku LLR…

Co se týká komunistického hnutí v LLR a DLR, hned v roce 2014 došlo k rozkolu mezi centrálou KS Ukrajiny v Kyjevě a organizacemi KS Ukrajiny na Donbase. Centrála KS Ukrajiny totiž nepodpořila lidové hnutí na Donbasu a vznik LLR a DLR (zde je nutné připomenout, že KS Ukrajiny byla po rozpadu SSSR celou řadu let ve vládě se Socialistickou stranou Ukrajiny, později i se Stranou regionů, a je tak spoluzodpovědná za negativní procesy, které se na Ukrajině za dob prezidentů Kravčuka a Kučmy odehrávaly). Komunisté Donbasu to brali jako zradu, přerušili s KS Ukrajiny styky a vytvořili samostatné komunistické strany. V každé zemi pak vznikla ještě další komunistická strana, takže hnutí v obou zemích je roztříštěné.

Zmizení socialistických prvků ve společnosti a posílení kapitalistických mělo brzy své následky: velmi nízké platy a důchody, několikaměsíční nevyplácení mezd v různých podnicích, útlum hornictví, korupce atd. Nespokojenost pracujících rostla a v hornictví vyvrcholila dvěma stávkami v LLR v roce 2020: nejprve na šachtě Nikonor-Novaja v Zorinsku, poté na šachtě Komsomolskaja v Antracitu. Stávky vedl Nezávislý odborový svaz horníků a Strana pracujících Ruska v Donbasu (pobočka této ruské komunistické strany). Horníci zůstali několik dní pod zemí, žádali okamžité vyplacení dlužných mezd, v Antracitu navíc propuštění všech zadržovaných a vystoupení hlavy státu Leonida Pasečnika v televizi. Několik organizátorů stávek bylo totiž zadrženo. V době stávek se o stávkách nesmělo informovat v oficiálních sdělovacích prostředcích, nezávislí novináři nebyli do objektů vpuštěni. Oficiální (vládní) odborový svaz horníků ani Federace odborů LLR (byť je řádným členem revoluční Světové odborové federace) stávkující nepodpořily. „Shodou okolností“ zrovna v době stávky v Antracitu vypadl mobilní signál i internet… O stávce a jejím průběhu tak informovali organizátoři přes internetové sociální sítě. Mnoho pracujících v LLR, DLR a Rusku vyjadřovalo stávkujícím podporu. Leonid Pasečnik vystoupil v televizi (to byla také jediná informace o stávce v oficiálních sdělovacích prostředcích), kde slíbil vyplacení dlužných mezd (první část dlužných mezd byla vyplacena již v průběhu stávky), propuštění zadržovaných a to, že horníci, aktivisté ani jejich rodiny nebudou pronásledováni. Obě stávky byly vítězné, horníci dostali dlužné mzdy a zadržení byli propuštěni.

Vítězné stávky měly pozitivní ohlas ve společnosti, hlavně mezi pracujícími. Po vítězných stávkách vzrostl počet členů Nezávislého odborového svazu horníků a Strany pracujících, vzrostl počet jejích buněk v podnicích. Bylo tak znovu ověřeno, že pokud existuje revoluční strana, která hájí zájmy pracujících, a nebojí se jít do boje za tyto zájmy včetně stávek, získává vliv a podporu ve společnosti.

V srpnu 2020 pak stávkovali po výzvě Nezávislého odborového svazu horníků horníci šachty Zarja ve Sněžném (DLR) s požadavkem výplaty dlužné mzdy za červenec 2020. Za červenec horníci dostali jen 23% mzdy. V srpnu stávkovaly za výplatu dlužných mezd i některé cechy Alčevského metalurgického kombinátu (LLR). Dosáhly vyplacení dlužných mezd za červenec 2020. V září 2020 stávkovali horníci na šachtě v Makejevce (DLR). Během září a října 2020 uspořádali pracující několika podniků v LLR i DLR různé protestní akce, při kterých žádali výplaty dlužných mezd.

ZAHRANIČNÍ VZTAHY LLR A DLR

Politické vztahy LLR a DLR udržují na nejvyšší úrovni s Alánií (Jižní Osetií) a Abcházií, na nižších úrovních s Ruskem (došlo ale i na setkání hlav LLR a DLR s ruským prazidentem V.Putinem), Běloruskem, Kazachstánem a několika dalšími zeměmi.

Hospodářské vztahy jsou nejrozvinutější s Ruskem, Běloruskem, Alánií a Abcházií, dále s Kazachstánem a s dalšími státy SNS. Obchodní styky mají lidové republiky s více než 70 zeměmi světa, kromě výše jmenovaných také např. s Tureckem. Většina obchodů probíhá přes třetí země. V obchodech najdeme ve velkém množství zboží z Ruska a Běloruska, v menším množství z dalších zemí SNS, dále z Turecka, Itálie, Polska aj.

O kulturních vztazích byla řeč výše.

Federace odborů LLR je řádným členem Světové odborové federace (SOF), na nejrůznějších konferencích SOF se zástupci Federace odborů LLR setkávají s odborovými předáky z různých zemí světa, mj. i z České republiky.

Sportovní federace kosiki karate DLR je řádným členem Světové federace kosiki karate.

Společenské, odborové a mládežnické organizace LLR a DLR spolupracují s různými mírovými organizacemi a aktivisty ve světě. Každý rok pořádá v LLR Federace odborů LLR Antifašistickou konferenci na podporu protifašistického boje LLR a DLR za účasti mnoha mírových organizací a aktivistů z celého světa (mj. i z České republiky).

9. POSTOJ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY K DONBASU

PODPORA VÁLKY

Česká republika se v konfliktu jednoznačně postavila na stranu Ukrajiny, tj. na stranu války, na stranu agresora, na stranu ukrajinských nacionalistů-banderovců. Proč? Inu, musí. Jako člen EU nesmí dělat samostatnou zahraniční politiku (mírovou), musí se podřídit zahraniční politice (válečné) EU. Díky tomuto vazalství tak ČR podpořila krvavý protistátní převrat na Majdanu v roce 2014, podpořila a dodnes podporuje válku, kterou vede Ukrajina proti svým vlastním občanům (dodávkami zbraní Kyjevu, finanční, materiální a morální podporou Kyjeva). Za celých více jak šest let občanské války Česká republika ani jednou neprotestovala proti válečným zločinům Ukrajiny, proti porušování ženevských konvencí, proti genocidě vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu Donbasu, proti cílené střelbě ukrajinské armády na civilisty, lékaře, opraváře, humanitární pracovníky, pracovníky Mezinárodního Červeného kříže, pracovníky OBSE, novináře, nikdy neprotestovala proti zabíjení dětí, žen, starých občanů, proti ničení obytných domů, škol, nemocnic, obchodů, objektů infrastruktury-trafostanic, vodáren, plynáren, čističek, rozvodů vody, plynu, elektřiny, železnic, silnic aj. Ani jednou ČR neprotestovala proti porušování příměří Ukrajinou, proti neplnění tzv. Minských dohod. ČR neprotestovala (na rozdíl např. od Polska, které je také člen EU, ale v tomhle si od EU nenechá diktovat, co má dělat) ani proti vyhlášení válečného zločince Stěpana Bandery „Hrdinou Ukrajiny“ a proti zařazení banderovců (členů UPA, bojujících po boku německých fašistů proti Rudé armádě, provádějících genocidu mj. Poláků i volyňských Čechů) do kategorie válečných veteránů. Přitom s banderovci má i Československo zlé zkušenosti, kdy v letech 1945 – 47 vraždili naše občany na území Československa. Je to ostuda české zahraniční politiky, České republiky.

JEDNOSTRANNÝ POHLED

Jednoznačnou podporu Ukrajině a tedy i banderovcům a občanské válce na Donbasu vyjádřila Česká republika v roce 2019 i návštěvou ministra zahraničí ČR Tomáše Petříčka na Ukrajině. K problematice banderovců pan ministr Petříček při schůzce s ministrem zahraničí Ukrajiny Pavlem Klimkinem pouze mlhavě sdělil, že se o tom bude ještě diskutovat. Od té doby však o nějaké diskusi na toto téma s Ukrajinou nebylo slyšet. Pan ministr Petříček se zajímal i o občanskou válku (či jak říkají Ukrajinci, o „ruskou agresi“ proti Ukrajině), tak navštívil frontu u ukrajinského Mariupolu, kde diskutoval s vojáky. Zdali mu také řekli, kolikrát porušili příměří a stříleli na pozice armády DLR, kolik zabili a zranili vojáků a civilistů, kolik zabili dětí, žen a starých občanů, kolik zničili škol a nemocnic aj., není známo. Ani není známo, zda se pan ministr Petříček o to vůbec zajímal. Jisté však je, že nenavštívil také druhou stranu fronty, nehovořil s vojáky DLR, nehovořil s civilisty v DLR. Inu, od nich by se dozvěděl věci, které nechce slyšet (že tam není ruská armáda, že nejsou žádní teroristé, že příměří porušují Ukrajinci, že jim Ukrajinci zabíjejí děti, ničí domy aj.). A které se nesmí dostat do hlavních sdělovacích prostředkú v ČR. Tím, že nenavštívil druhou stranu fronty, ale nemohl získat úplný obraz o občanské válce na Donbasu a tím se také nemůže správně rozhodovat v této věci. Získal pouze jednostranné informace o válce od ukrajinské strany, takové, které chtěl slyšet. A na základě těchto informací bude ČR i nadále podporovat ukrajinský banderovský režim a jím vedenou válku proti svým vlastním občanům. Prostí čeští občané však s takovýmto postojem vlády ČR k Donbasu nesouhlasí a vyjadřují proti němu protest.

JAKÁ JE PRAVDA O POZOROVATELÍCH OBSE

Pan ministr Petříček také 29. 1. 2019 prohlásil: „Každý den dochází k porušování příměří a ostřelování pozic. Ozbrojenci s podporu Ruska nadále blokují přístup na své území pozorovatelům Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.“ (viz: zde). V první části má pan ministr pravdu, akorát už neřekl, že příměří porušuje Ukrajina, což je zdokumentováno právě (prý nepřítomnými) pozorovateli OBSE. Pan ministr Petříček tvrdí, že LLR a DLR brání pozorovatelům OBSE v přístupu na své území. Jak by asi mohli zdokumentovat ničení škol, nemocnic, infrastruktury, obytných domů, střelbu na civilisty včetně dětí ze strany Ukrajinců, kdyby na území LLR a DLR nebyli přítomni? Zprávy pozorovatelů OBSE o ostřelování území LLR a DLR Ukrajinci si může každý přečíst. Pozorovatelé OBSE jsou na území LLR a DLR včetně frontových zón přítomni od začátku platnosti tzv. Minských dohod, mohou se volně pohybovat, nikdo jim v pohybu nebrání. Sám jsem viděl sídla OBSE v Doněcku i Lugansku, před nimiž stálo mnoho vozů OBSE, mnohokrát jsem také viděl jedoucí vozy OBSE. Ano, mnohdy pozorovatelé OBSE do frontových vesnic LLR a DLR nedojedou. A to proto, že frontové vesnice právě Ukrajinci ostřelují. A mnohokrát se stalo, že Ukrajinci ostřelovali pozorovatele OBSE, sestřelili drony OBSE (které monitorují situaci) a ničili kamery OBSE, rozmístěné na tzv. „linii příměří“. Ukrajinci tedy všemožně brání pozorovatelům OBSE v jejich práci. To pan ministr Petříček neřekl.

ODSOUZENÍ ZA BOJ PROTI FAŠISMU

Po začátku občanské války na Donbase na jaře 2014 se v celém světě vzedmula vlna solidarity s hrdinným donbaským lidem, bránícím se útoku ukrajinských nacionalistů – banderovců a fašistů. Z celého světa přijížděli lidé na Donbas (podobně jako ve 30. letech interbrigadisté do Španělska), vstupovali do jednotek vlastenců, aby jim pomohli v boji proti fašistům. Byli mezi nimi i Češi a Slováci. A podpora české vlády banderovcům se projevila právě i ve vztahu k Čechům, bojujícím na straně vlastenců LLR a DLR proti fašismu. Česká vláda tyto Čechy pronásleduje a soudně stíhá. Mnoho Čechů se proto rozhodlo se do ČR nevrátit. Ty, kteří se vrátili, čeká totiž soud a trest. Naposledy byl v roce 2020 odsouzen českobudějovickým soudem Pavel Kafka za účast v jednotce DLR na tři roky odnětí svobody s podmíněným odkladem na pět let. Pavel Kafka se hájil mj. tím, že jelikož ČR pomáhá v konfliktu jen ukrajinské straně, chtěl pomoci také druhé straně, trpící válkou -obyvatelstvu Donbasu. Soudkyně Kafkův argument odmítla s tím, že obyvatelstvu DLR pomáhá česká organizace Člověk v tísni. K tomu je třeba dodat – pomáhala. V roce 2017 byla totiž činnost této organizace v DLR kvůli jejím nekalým praktikám zastavena a její pracovníci museli opustit zemi.

10. ČESKO – DONBASKÉ VZTAHY

Na rozdíl od vlády České republiky stojí obyčejní Češi na straně míru. Podporují odvážné obránce LLR a DLR, obránce ruského národa Donbasu, bránících se proti agresi ukrajinských nacionalistů – banderovců (fašistů). Donbasané jsou přátelští, příjemní, mírumilovní, pohostinní lidé. Pokud ovšem budou napadeni nepřítelem, budou se bránit a svou zemi, rodný Donbas, nikomu nedají. Ubránili se fašistům v letech 1941 – 45, ubrání se i teď.

V roce 2016, po mé druhé návštěvě lidových republik Donbasu, jsme spolu s přáteli v České republice založili Společnost přátel LLR a DLR. Společnost provozuje i svůj web „Donbas.cz“. Úkolem Společnosti je hlavně rozvíjet přátelské vztahy mezi prostými Čechy a Donbasany, poskytovat finanční a materiální pomoc dětem, podporovat kulturní výměnu mezi oběma stranami.

V roce 2018 bylo v Lugansku (LLR) na Univerzitě Vladimíra Dalja otevřeno České kulturní centrum Julia Fučíka (ČKC). Součástí ČKC je i knihovnička s ruskými překlady českých autorů, s českými mapami a prospekty a s českými propagačními předměty. V roce 2019 byla otevřena pobočka ČKC v knihovně Černigovskij v Roveňkách, plánuje se otevření pobočky ČKC v Centru kultury a lidové tvořivosti v Alčevsku. ČKC rozvíjí přátelské vztahy jak s organizacemi, tak s jednotlivci, s donbaskými komunisty, komsomolci, odboráři, dobrovolníky, veterány, kulturními pracovníky, sportovci. Společnost spolupracuje se školami, s letními dětskými tábory, s knihovnami, muzei, galeriemi, kulturními domy, s dětskými a mládežnickými sportovními školami, s dětskými školami umění, s vysokými školami, s dětskou výtvarnou školou, s dětskou hudební školou, s centry rehabilitace dětí-invalidů aj.

ČKC pořádá besedy o České republice pro studenty vysokých škol, školáky středních škol (1.-11.třída), táborníky na letních táborech, čtenáře knihoven. Jedinečná byla beseda s obyvateli frontové Alexandrovky na okraji Doněcka (DLR), která se díky místnímu popovi konala v jídelně pravoslavného chrámu. ČKC organizuje a financuje sportovní soutěže pro děti ve školách, na školních a letních táborech v LLR. Pro sto dětí z Lugansku ČKC nakoupilo vstupenky do loutkového divadla a novoroční dárky. ČKC darovalo několika knihovnám a školám v LLR pohádky českých autorů pro děti (v ruštině). ČKC navázalo družbu s 13.ZŠ Naděžda v Alčevsku, kam chodí do 9.třídy i výše zmíněná Bohdanka-Doča, s 38.ZŠ Klimenta Vorošilova v Lugansku a s 6.ZŠ v Roveňkách (vše LLR). 13.ZŠ v Alčevsku darovalo ČKC školní pomůcky dětem, kancelářské potřeby, průvodce po ČR a Praze, tři školní tabule, financovalo výměnu oken v 5.třídě (šk.r. 2019-20). Knihovnám (Centrální knihovně M.Gorkého a Dětské knihovně v Lugansku, knihovně Černigovskij v Roveňkách) darovalo pro děti pohádky českých autorů v ruštině. Školnímu muzeu K.Vorošilova v 38.ZŠ v Lugansku poskytlo ČKC finanční dar na jeho rozvoj. Finanční dar poskytlo ČKC i rodinám s dětmi v Doněcku (na nákup uhlí), v Zajcevu, v Alexandrovce ( vše DLR), sladkosti poskytlo dětem mnoha škol v LLR i DLR, dále dětem ve Spartaku (DLR) a Zolotém-5 (LLR), dětem ve sportovních oddílech v Doněcku a Alčevsku a dětem v Centru kultury v Alčevsku. Předseda Společnosti Jaromír Vašek pomohl na brigádě upravovat okolí Iverského kláštera, rozbombardovaného Ukrajinci, nedaleko doněckého letiště. Děvčátkům z Eťud-Tais poslaly dárky-vlastnoručně vyrobené panenky-ženy z Levicových klubů žen. Chystáme nákup projektoru a promítacího plátna do místní knihovny Černigovskij v Roveňkách, které budou sloužit i potřebám pobočky ČKC.

Společnost přátel LLR a DLR pořádá ve spolupráci s PR KSČM, KSM, Levou perspektivou, KSČ, Českým mírovým hnutím a dalšími vlasteneckými organizacemi každoročně 7.11. před ukrajinským velvyslanectvím v Praze demonstraci proti občanské válce na Donbasu, vedené Ukrajinou proti svému vlastnímu lidu. Připomíná vždy také děti, zabité Ukrajinci, a lidi, zavražděné ukrajinskými nacionalisty v Oděse 2.5.2014. Velice podivná byla reakce velvyslance Ukrajiny J.Perebyjnise po demonstraci 7.11.2019, kdy prohlásil, že nechápe, proč se před jeho velvyslanectvím každý rok slaví VŘSR, když Ukrajina tento svátek neslaví (??). V roce 2018 byla demonstrace spojená i s pochodem a protestním shromážděním před budovou Generálního štábu Armády ČR proti poskytování zbraní Ukrajině Českou republikou. V roce 2019 byla demonstrace spojená i s pochodem a protestním shromážděním před sochou I.Koněva proti snahám pomník odstranit. Společnost se každoročně 2.5. účastní spolu s dalšími vlasteneckými organizacemi demonstrace na Václavském náměstí v Praze na připomínku lidí, zavražděných ukrajinskými nacionalisty v Oděse 2.5.2014.

Společnost pořádá ve spolupráci s KSČM a SPaS v různých městech ČR besedy o situaci na Donbase a o cestách J. Vaška a dalších členů Společnosti na Donbas.

Společnost uspořádala v letech 2017-18 putovní výstavu fotografií z Donbasu, která byla ke zhlédnutí v Praze a Brně. Na výstavu dodali své fotografie kromě J.Vaška také dva luganští fotografové a tři děti z fotografické školy Fiška z Doněcku (z 56.ZŠ). Na fotografiích se objevily i výtvarné práce několika dětí z Dětské výtvarné školy v Alčevsku, věnované 75.výročí založení komsomolské organizace Mladá garda v Krasnodonu.

Společnost pozvala v roce 2017 do Prahy předsedu odborového svazu malých organizací a místopředsedu Federace odborů LLR Andreje Kočetova. Kočetov jednal s představiteli Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska, s komunisty, se členy KSM, a uspořádal dvě besedy-v Praze a v Brně.

V květnu 2018 pořádala Společnost přátel LLR a DLR cestu zájemců na Donbas, do LLR. Členové delegace Společnosti se zúčastnili Antifašistické konference, pořádané Federací odborů LLR, která se konala za účasti zástupců z mnoha zemí světa v Lugansku, a v jejím rámci koncertu italské skupiny Banda Bassoti ve Stachanově, výletu do Ukrajinci zničené Novosvětlovky, návštěvy Muzea Nočních vlků, mnoha besed (se žáky škol, v Luganském informačním centru) a rozhovorů, pořadů v televizi, vojenské přehlídky ke Dni vítězství v Lugansku. Za přítomnosti členů delegace se konalo na Univerzitě V.Dalja v Lugansku slavnostní otevření Českého kulturního centra Julia Fučíka. Členové delegace navštívili naši družební 13.ZŠ Naděžda v Alčevsku. V každé třídě darovali všem žákům sladkosti, v 6.třídě se sešli s Bohdankou-Dočou. Zhlédli kulturní program žáků ke Dni vítězství. V Alčevsku navštívili i Bohdanku s rodinou v jejich domě. Členové delegace zavítali i na další naši družební 38.ZŠ v Lugansku. Po prohlídce školy šli s delegací žáků školy položit květiny na nedaleký hřbitov ke hrobu členky Mladé gardy Niny Ivancovové (zemřela r.1982). Kromě prohlídky Lugansku a Alčevska navštívili město Kirovsk a nedalekou frontovou vesnici Doněckij a město Mladé gardy Krasnodon. Zde navštívili na náměstí Mladé gardy Muzeum Mladé gardy, hroby mladogvardějců a památník MG Přísaha, a v místě popravy mladogvardějců u bývalé šachty č.5 památník MG Nepokoření. Ve městě Roveňky navštívili památník pěti mladogvardějců Sláva a jejich hroby. Kromě toho se členové delegace sešli s luganskými komunisty a komsomolci.

V roce 2019 Společnost přátel LLR a DLR ve spolupráci s KSČM a Levou perspektivou pozvala do ČR dětskou skupinu Molodo Zeleno Studia populární písně Eťud-Tais z Alčevska (LLR). Děvčata měla dva koncerty-v Praze a Potštátu, v Praze dále zazpívala ženám na celostátní konferenci Levicových klubů žen a u pomníku I.Koněva. Prohlédla si Prahu a Karlštejn. V Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR byla přijata místopředsedou PS a předsedou KSČM Vojtěchem Filipem, sešla se i s dalšími poslanci za KSČM. Děvčata se sešla i s komunisty, se členy KSM, s básníkem Karlem Sýsem, navštívila redakci Haló novin.

V březnu 2020 se na Univerzitě V. Dalja konaly oslavy 100.výročí jejího založení. K tomuto výročí zaslaly pozdrav ČKC, Společnost přátel LLR a DLR a Levá perspektiva.

V květnu 2020 vyhlásila Federace odborů LLR k 75.výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce soutěž básníků o nejlepší novou báseň o míru, které se zúčastnili i dva čeští a jeden slovenský básník.

Kromě Společnosti přátel LLR a DLR spolupracuje s Donbasem i český poslanec a Levicový klub žen.

Od roku 2019 spolupracuje Levicový klub žen Kroměříž s 5.ZŠ a rodinným dětským domovem v Krásném Luči (LLR). LKŽ poslal dárky dětem z dětského domova a poskytl peníze na opravu střechy ZŠ.V roce 2019 byl na návštěvě DLR poslanec KSČM Zdeněk Ondráček, který se setkal s hlavou DLR Denisem Pušilinem a předal dary do mateřské školy.

Donbaské děti se zúčastňují i různých mezinárodních soutěží v České republice. Děti z LLR i DLR (např. z Dětské výtvarné školy v Alčevsku – LLR, z Dětské školy umění č.6 v Doněcku – DLR) se každoročně svými výtvarnými pracemi zúčastňují Mezinárodní výtvarné soutěže „Lidice“. Faina Savenkova z Lugansku – LLR v roce 2019 se svou povídkou „Glycínie a kočka“ zvítězila v mezinárodní literární soutěži „Svět očima dítěte“ v Praze. Liza Matyčak z Lutugina – LLR, studentka hudebního oddělení Akademie Matusovského – LGAKI, v roce 2020 se svou písní „Všechno jsem ti odpustila“ zvítězila v mezinárodní soutěži užitého umění a světové kultury „Prague fest – 2020“ v Praze.

11. DĚTI DONBASU

Co nám může být milejšího než děti Donbasu?

Děti vždy trpěly ve válkách nejvíc a výjimkou není ani Donbas. V občanské válce zahynulo v LLR a DLR přes 100 nevinných dětí ve věku od několika měsíců do 18 let. Další stovky dětí byly zraněny, tisíce přišly o tátu, mámu nebo oba rodiče a desetitisíce jich přišlo o domov. Musely se s rodiči přestěhovat do jiných částí LLR a DLR nebo do Ruska či dalších zemí.

Cílená střelba do dětí, na školy a školky a na dětská hřiště za války je nejstrašnější válečný zločin. A právě tohoto zločinu se už šest a půl roku dopouští ukrajinská armáda. Za tento i další válečné zločiny nesou odpovědnost političtí vládci Ukrajiny v letech 2014-2020, především prezidenti (2014 – Turčinov, 2014 – 2019 Porošenko, od 2019 Zelenskij), vláda a parlament. Dále samozřejmě generální štáb armády a všichni velící důstojníci, vydávající příkazy k páchání válečných zločinů. Všichni ukrajinští váleční zločinci budou po zásluze potrestáni, tak jako to bylo v Německu, Itálii, Japonsku a dalších zemích po skončení druhé světové války, v latinskoamerických zemích po pádu fašistických režimů ve 2. polovině 20. století (v Chile, Argentině, Bolívii, Paraguayi, Uruguayi, Nikaragui atd.) i jinde. U Mezinárodního trestního soudu (ICC) v Haagu byli na podzim 2020 již také obviněni z válečných zločinů „prezident“ mezinárodně neuznaného státu Kosovo Hashim Thaci a další současní i bývalí političtí představitelé „státu“ („státu“, který ovšem Česká republika ostudně uznala).

A v prosinci 2020 ICC oznámil, že ukončil předběžné projednávání žalob na spáchané válečné zločiny a zločiny proti lidskosti na Donbasu a že je připraven zahájit trestní řízení. Navíc označil konflikt na Donbasu jako občanskou válku a nikoliv jako agresi Ruska, jak konflikt neustále označují Ukrajina, USA, EU a jak poslušně ostudně papouškuje i české Ministerstvo zahraničních věcí.

Nejhorší podmínky k životu mají děti, žijící ve frontových vesnicích a čtvrtích měst. Názvy těchto míst, jako Sachanka, Tělmanovo, Novolaspa, Dokučajevsk, Jelenovka, Luganskoje, Alexandrovka, Trudovské, Staromichajlovka, Žabičevo, Vesjoloje, Spartak (posledních šest-čtvrti Doněcka), Jakovlevka, Jasinovataja, Michajlovka, Širokaja Balka, Zajcevo, Golmovskij (poslední čtyři-čtvrti Gorlovky), Logvinovo, Kalinovo, Zolotoje-5, Pervomajsk, Golubovskoje, Berezovskoje, Doněckij, Želobok, Prišib, Krasnyj Liman aj. aj., zná celý svět. Celý svět ví o krutých podmínkách, ve kterých zde žijí děti. V mnoha místech žijí bez vody (voda se dováží), elektřiny, plynu, topení. Žijí mnohde v domech s okny bez skel, s poškozenou střechou a stěnami. Značnou část života za války tráví tyto děti v chladných sklepích nebo krytech. Ve většině těchto vesnicích jsou zničené školy a školky, takže děti musejí dojíždět jinam. Ukrajinci se nerozpakovali střílet v Zajcevu ani na autobusovou zastávku plnou dětí, čekajících ráno na autobus do školy, ani na autobus plný dětí, vracejících se ze školy a školky z Nikitovky. Děti si nemohou venku hrát, nemohou navštěvovat kamarády. Nejsou k dispozici zájmové kroužky a sportovní oddíly. Do těchto míst zajíždějí pracovníci Mezinárodního Červeného kříže a dobrovolníci s materiální pomocí. I oni jsou však kolikrát vystaveni palbě Ukrajinců.

O mnoho lépe jsou na tom děti ve vnitrozemí, kde se alespoň nestřílí. Tyto děti se snaží na válku nemyslet a žijí vcelku normálním životem. To se samozřejmě netýká dětí, kterým zahynuli ve válce táta, máma, bratr či jiný příbuzný. Netýká se to ani dětí, které mají táty, bratry, strýce a další příbuzné na frontě, kde jsou neustále v nebezpečí (jen v naší družební 13. ZŠ v Alčevsku je to několik dětí). Ani dětí, kteří s rodiči museli odejít z frontových vesnic kvůli bezpečí nebo proto, že jim Ukrajinci zničili dům. Samozřejmě i zde se téma války objevuje ve školách, kroužcích (písně o válce, kresby z války), v literatuře (knihy o válce) aj. Oběti války se vzpomínají při různých pietních akcích, výročích nebo oslavách státních svátků. Nejsmutnější jsou památníky a pietní místa, věnovaná dětem, zabitým Ukrajinci. Jsou prakticky v každém městě a vesnici. Centrální památníky zabitým dětem jsou v Lugansku a Doněcku.

Nejsmutnější kategorií dětí jsou „děti války“. Děti, které se narodily v roce 2014 a později. Tyto děti se narodily za války a žijí v době války. Neznají mír. Jen o něm slyšely. Ale co to je mír? Jak vypadá? Nastane někdy? Takové otázky si jistě kladou hlavně ty nejstarší z nich. Ty, kterým je šest let a 1.9.2020 nastoupily poprvé do školy. Vlády LLR i DLR rozvinuly rozsáhlý systém vlastenecké výchovy dětí a mládeže. Nejen na školách, kde je povinnou součástí výuky, ale i v zájmových kroužcích, sportovních oddílech, knihovnách, muzeích aj. Děti a mládež jsou vychovávány k lásce k vlasti, k míru, k historii své země a národa, k hrdosti na své předky, k úctě k veteránům Velké vlastenecké války i současným bojovníkům, bránících svou zemi a její obyvatele proti ukrajinské agresi. Jsou vychovávány k úctě ke starým lidem, k nemocným, invalidům, svým rodičům a příbuzným. Jsou vychovávány k úctě k jiným národům, jazykům, rasám, náboženstvím atd. Např. na rozdíl od škol na Ukrajině, kde jsou děti vychovávány k nenávisti k ruské národnosti, ruskému jazyku, Rusku, Rudé armádě a jejím veteránům, se v luganských a doněckých školách žádná nenávist k Ukrajincům, k ukrajinské národnosti a ukrajinskému jazyku nepěstuje. Jediná nenávist zde je k válce, k válečným zločinům Ukrajiny a k těm, kteří proti lidu Donbasu válčí-proti nacionalistům-banderovcům, proti fašistům.

Dětem je v LLR a DLR věnována maximální pozornost a péče. Děti se ve volném čase mohou věnovat činnosti v mnoha zájmových kroužcích na školách, v Domech kultury, v Dětských školách umění, Dětských výtvarných a hudebních školách aj., ve sportovních oddílech v Dětských a mládežnických sportovních školách, ve vlasteneckých kroužcích, dětských organizacích (Junaja gvardija v LLR, Pionýrská organizace v DLR) aj. S kolektivem pak mohou děti vyjíždět i do Ruska na různé soutěže, na soustředění, na výměnné nebo poznávací pobyty. Pro děti je k dispozici rozsáhlá síť dětských knihoven a dětských oddělení v knihovnách. Děti si mohou hrát na školních i dalších hřištích, navštěvovat kina, divadla, koncerty, muzea, lanová centra, bazény (také akvapark v Doněcku v DLR). Pro děti jsou různými organizacemi pořádány i nejrůznější akce-představení, hry, soutěže. Velká péče a pomoc je věnována dětem-invalidům a sirotkům, raněným dětem, dětem v dětských domovech, mnohodětným rodinám, dětem-přesídlencům, dětem z frontových vesnic.

Pro děti jsou o prázdninách (červen až srpen) organizovány školní a letní tábory. Pro nemocné děti a děti z frontových vesnic pak ozdravné tábory v léčebnách a sanatoriích. Děti se mohou účastnit i letních táborů v Rusku u Černého moře, včetně světoznámého mezinárodního tábora Artěk. Jelikož je tábor Artěk v provozu po celý rok, jezdí děti do Artěku po skupinách v průběhu celého roku.

Přejeme dětem Donbasu trvalý mír a šťastné dětství!

PŘÁNÍ OBYVATEL DONBASU

A co si o občanské válce, o agresi Ukrajiny a její podpoře Evropskou unií myslí obyčejní lidé, žijící v LLR a DLR?

Lidé se jasně vyjádřili již v referendu o nezávislosti lidových republik v roce 2014. Jelikož agrese Ukrajiny proti lidu Donbasu trvá, a to dokonce i po vyhlášení tzv. Minských dohod a „příměří“ v roce 2015, postoj lidí se nezměnil. Lidé se již nechtějí vrátit k Ukrajině po tom všem, co jim způsobila-válku, smrt, zmrzačení, zničené domy, bídu, strach… Naopak si přejí stát se součástí Ruska, které by jim zajistilo trvalý mír, klidný život a prosperitu.

Lidé Donbasu jsou vděčni za podporu a pomoc, kterou jim poskytuje Rusko a různé organizace a jednotlivci z celého světa. Věří, že jejich spravedlivý boj nakonec zvítězí!

Brzký trvalý mír lidu Donbasu!